"Důchod mám necelých devět tisíc měsíčně, z toho sotva zaplatím nájem", svěřila se mi Marta Kubišová v minulosti v rozhovoru pro Revue Dnes. "Okamžitě potřebuju cigaretu", to byla její první slova poté, co plné dvě hodiny podepisovala svou vzpomínkovou knihu. Hlavně nemá ráda hvězdné manýry. "Nesnesla bych být jiná, nežli jsem. I o tom je moje knížka", říkála. A je tak trochu i o její třicetileté dceři, Kateřina Moravcová, která přišla k našemu rozhovoru také.

"Platit? V žádném případě, to je pozornost podniku", pronesl majitel kavárny, ve které jsme seděli. A pustil do reproduktorů Martiny písně.

Nemůžete žít bez hudby, nebo vás k tomu vedou jiné důvody?
Marta: To víte, důchod mám necelých devět tisíc měsíčně, z toho se sotva zaplatí nájem. S tím se dá v Praze těžko vyžít. Naštěstí to utáhnu hraním v Divadle Ungelt a ježděním po zájezdech. Uvidím, jak dlouho toho budu schopná. Pak mě bude živit Kačenka. (ukazuje na dceru).

Myslíte, Katko, že to jako novinářka utáhnete?
Kateřina: Asi ne, to bychom skončily pod mostem. Navíc teď pracuju v Nadaci na ochranu zvířat a tam to s penězi není valné.
Marta: Víc peněz by vynášelo jedině to, kdyby se dala do nějakého byznysu. Jenže pro to nemáme ani jedna, ani druhá žádné nadání.
Kateřina: Mámu obdivuju, jak se dokáže dát dohromady, i když je třeba nemocná. S její prací bych se neuživila, pořád bych ležela v posteli.

Marto, má na zabarvení vašeho hlasu vliv i to, že hodně kouříte?
Marta: Nevím. Jiřina Jirásková měla maminku a ta jí v devadesáti sedmi letech každé ráno upomínala: Jiřko, nezapomeň na cigarety! Mně se dělá špatně, když tři hodiny nekouřím. V Londýně jsem to musela vydržet šest hodin, protože tam nesmíte ani v taxíku, ani na letišti a v letadle už vůbec ne. Po přistání v Ruzyni jsem málem zkolabovala.

Když vás tak pozoruji, chováte se jako úplně normální žena, ne jako populární zpěvačka...
Marta: Být jiná, než jsem? To by mě zabilo! Stačí pár dnů shonu, propagace cédéčka, autogramiáda, vydání knihy... Nejsem typická exhibicionistka. To mi nahání hrůzu. A Kačence taky.
Kateřina: Přesně tak. Na autogramiádě máminy knihy mě vyděsilo, že lidi chtějí autogramy i po mně. Navíc vyžadovali, abych se podepisovala Kateřina Kubišová! A to já neumím. Vždycky jsem se podepisovala jako Moravcová.

Jak jste snášela slávu své mámy?
Kateřina: Vždyť já ani pořádně nevěděla, že máma byla slavná. To přišlo až po revoluci, to mi bylo deset a učitelky mi začaly říkat, že musím dělat mámě čest.
Marta: Před Káťou jsem o tom nemluvila. Babička jí to asi v sedmi letech řekla, ale ona si to ani neuvědomovala. I když se jednou zeptala sousedky, se kterou jsme jeli vlakem: A víte, že maminka byla slavná zpěvačka? To bylo ještě za totality, takže sousedka radši vystoupila.

Jak přijala dcera změnu vašeho životního rytmu po listopadu 1989?
Marta: Do té doby jsem s ní byla každý večer já, ale pak se to začalo střídat. Někdy ji opatrovaly chůvy, někdy babička. Já musela na mítinky, demonstrace a vystoupení. Ke všemu jsme tehdy žily v bytě 1+1. Moje maminka tvrdila, že se tam nevyspí, takže když jsem přijela v noci ze zájezdu, musela jsem ji odvézt domů. U nás totiž byla jen jedna postel. Ale Kačenka se s touhle životní změnou vyrovnala velmi prakticky. Stěžovala si, že všichni mají video a satelit a my nic. Já jí řekla: Tak si vyber, buď se vrátím do kanceláře a budu po večerech doma, anebo budu zpívat a pak si koupíme i video. A to u ní vyhrálo.

Bez koncertů byste na video nemohla pomýšlet?
Marta: Od dvou let jsem byla s Kačenkou sama a jen s jedním platem. Její otec měl hned rok poté, co se narodila, dítě s jinou, tak jsme se rozvedli. Ale ještě jsme u něj pět a půl roku bydlely. To byla hrůza! Nervy nadranc, jenže za totality se nedalo pronajmout si byt někde na druhém konci Prahy. Naše vztahy se zlepšily, až když jsme se odstěhovaly.

Jak jste prožívala dceřino dospívání? Měla jste s ní starosti?
Marta: S Kačenkou jsem v pubertě neměla problémy. Vážně ne, byla úžasná. Chodila dokonce do křesťanského gymnázia.
Kateřina: Tam mě přijali třináctého v pátek. Pak jsme vyrazily oslavovat a pes nám totálně pozvracel auto, ale my byly v pohodě. To jsem ještě nevěděla, že budu mít kromě němčiny a francouzštiny i latinu. Ale aspoň jsem se něco naučila.
Marta: V mládí jsem také chodila na náboženství a myslím, že mi to neuškodilo.

Jaký máte vztah k náboženství dnes?
Marta: Velice kladný, i když nechodím do kostela pravidelně. V neděli totiž luxuju, uklízím, peru svetry... Ale vím, že tam nahoře někdo nebo něco je. Vždyť Bůh nemusí být vidět, nemusím si ho představovat jako člověka, ale ta pozitivní energie tam někde je a ovládá náš svět.
Kateřina: Někdo tomu říká láska. To může být ten Bůh, láska k bližnímu.

Proč jste nikdy neemigrovala?
Marta: Měla jsem spoustu nabídek, ale všechny ještě před příchodem Rusů v srpnu 1968. Mohla jsem do Paříže, ale i do Londýna, odkud mě ani nechtěli pustit zpátky, když jsem přijela předvést, co umím.
Kateřina: To já bych odjela hned, nejraději někam do tepla k moři. Hlavně kdybych byla taková kočka jako tenkrát máma.
Marta: To víte, že jsem se líbila. Vždycky jsem měla hrudník, ale ten byl pro mě důležitý jako pro zpěvačku. Chlapy jsem nikdy nelovila. V jedenačtyřiceti letech jsem se rozvedla a od té doby říkám: Nejsem tak bohatá, abych se mohla ještě někdy rozvádět. Protože to přijdete o všechno včetně iluzí. Rozváděla jsem se dvakrát a to mi stačilo. Navíc Kačenka žádného náhradního tatínka nechtěla.

Jak jste na tom s muži vy, Katko?
Kateřina: Láska ani u mě není ideální téma...

Teď obě vypadáte jako zklamané ženy!
Marta: Byly jsme spolu v Londýně, zrovna když si princ Charles bral Camillu. I to mi stačilo, abych se utvrdila, že žádnou svatbu už nechci! Možná i proto, že Camilla je v Anglii opravdu neoblíbená. Když mám rozcuchané vlasy, tak si říkám, hlavně ať nevypadám jako ona.

Vám nepřipadalo úžasné zažít tuhle slávu přímo v Londýně?
Kateřina: Ani ne. V šíleném větru jsme procházely kolem Temže a všude na velkoplošných obrazovkách přenášeli Charlesovu svatbu. Zatímco my pořád marně hledaly, kam se jít napít něčeho teplého na zahřátí. Naštěstí nekouřím, protože mi to nechutná. V Anglii je momentálně velký problém si někde zapálit, což mamka docela těžce nesla.
Marta: Ale tohle Kačence vyhovovalo. Já kdysi ani nesměla s cigaretou do jejího dětského pokoje, když jsem se chtěla podívat na video. Měla ho totiž u sebe v pokoji. [směje se] Ale nežárlíme na sebe, Káča není náročná. Často se stane, že jí chci něco koupit a ona odmítá.
Kateřina: Občas máme dámskou jízdu, jdeme na večeři nebo mamka uvaří něco dobrého. Dělá například výbornou brokolici zapečenou s brambory, sýrem a šunkou. A skvělé ovocné knedlíky. To já sama zvládám maximálně nějaké těstoviny.

Umíte si najít čas třeba na kino?
Marta: Kačenka ano, já nestíhám. Navíc mám tři kocoury, jednu kočku a psa, takže pokud právě nevystupuju, snažím se být s nimi. Zbytek času mi zaberou běžné domácí práce.
Kateřina: Pak se nediv, že si lidé myslí, že máš vlastní útulek.

Jak se citíte, když se objevíte v časopisech o celebritách?
Marta: Já to nečtu, ani v rádiu neposlouchám rozhovory s hvězdami. Ostatně, zásadně nečtu ani noviny.
Kateřina: Ale kupuješ si ráda módní časopisy, mami!
Marta: To ano, musím vědět, v čem mám jít na pódium. Nejraději mám francouzský Vogue. Ten byl za totáče k nahlédnutí jen ve dvou luxusních salonech v Praze, kde se šilo pouze pro paní prezidentovou a manželky diplomatů. Tam jsem se dostala, až když už jsem byla známá zpěvačka. Text v časopise byl kvůli cenzuře začerněný. Člověk se musel inspirovat jenom z fotek.

Necháváte si šít šaty na míru?
Marta: Na to vůbec nemám čas. Občas vlítnu do obchodu, vyzkouším si dvoje troje šaty a buď mi padnou, nebo ne. Pokud se v nich necítím, pádím dál.

V čem se lidé ve vás nejvíc pletou?
Marta: Nejsem tak vážná nebo smutná, jak vypadám. I když přiznávám, že jsem kalamitní typ a že mě kalamit už potkalo hodně.