Málokdy se komu podařilo udržet si vlastní, čistou kulturu, nedotčenou cizími vlivy, neboť jsme všichni výsledkem neustálé interakce nejrůznějších kultur, od počátku civilizace. Multikulturalismus není nový jev, jen je v současnosti rychlejší, v důsledku rychlosti komunikací a dopravy. Je to fantazie předpokládat, že by bylo možné nějak udržet kulturu „čistou“, nekontaminovanou cizím vlivem.

Onen tolik obávaný vliv od větších zemí Evropské unie bude vždy jen politický, nikoliv kulturní. Italové zůstávají Italy, jimiž byli vždycky, a nezačnou pít čaj o páté jen proto, že jsou ve stejné EU jako Britové. Francouzi nejsou o nic méně francouzští jen proto, že jsou v EU i Němci. Jediné kulturní rysy, které dokáží překročit hranice, jsou ty, které příjemcům v jiném národě z nějakých důvodů vyhovují.

V nás všech existuje přirozený filtr, proto mluví Španělé španělsky a nikoliv latinsky, i když je španělština z latiny odvozena. Místní kultura vždycky vítězí. Slováci se nestali Čechy v době, kdy bylo Slovensko součástí Československa. Stejně tak nepřijdou ani Češi o svou českost, když je nyní Česká republika součástí struktury, kde jsou daleko silnější hráči a tolik cizinců žije „mezi námi“.

Mimochodem, ani knedlíky nejsou ve skutečnosti české. V Brazílii jsem jedl knedlíky od dětství. Ne v nějaké české restauraci, ale v čínských restauracích. Nepřinesl knedlíky do Evropy Marco Polo? Všichni moji návštěvníci z Brazílie vždycky vykřikují, když je vezmu do místní české restaurace: „výborně, my máme čínský chléb velmi rádi“...