Když jsem se vzbouřil proti neprofesionalitě Britských listů, přirozeně většina lidí reagovala se slovy "ten Brazilec už zase šťourá". Je těžké pro člověka netolerujícího nekalé a neetické praktiky v médiích žít ve společnosti, kde se lidé naučili jen přežít za každou cenu, nikoli pro něco, co za to stojí a obětovat se pro spravedlnost. Kde platí "koho chleba jíš, toho píseň zpívej". Ale teď, když už i Štěpán Kotrba, který je velmi loajální a nemá žádné další médium, kde by mohl umisťovat své texty, raději z Britských listů odejde, tak to znamená, že se tam děje něco velmi vážného.

Blisty jsou bez Kotrby jako Tom bez Jerryho.

Pravda je, že od začátku mého působení v Britských listech před více než deseti lety se pozitivní vývoj odehrával především díky jeho práci. Čulík psal nějaké články z Glasgow, ale Kotrba byl ten, kdo skutečně dělal z Blistů aktuální a relevantní zdroj informací. A i tím, že veřejně kritizoval Čulíka a další autory přímo na stránkách dělal z Blistů skutečně jediný Hyde Park té doby.

Díky Kotrbovi vytvořily Blisty unikátní rozsáhlou fotogalerii. Narozdíl od ostatních autorů, kteří jen sedí u počítače a plivají své názory a rozumy na kde co, Kotrba skutečně chodil na různé akce, tiskovky, do Parlamentu, atd. Byl nejakčnější člověk z nitra Blistů.

Měl jsem s ním desítky hádek a hluboce spolu nesouhlasíme v otázce Kuby a Venezuely. Ale musím říct, že narozdíl od ostatních, jeho názory nikdy neskrýval a měl odvahu s nimi vystoupit a konfrontovat protistranu přímo a do očí, nikoli ze zadu. A i poté, co jsme se několikrát velmi silně pohádali a já použil všechny vulgarismy, co jsem znal, i tak byl schopný další bezproblémové spolupráce. A je asi jediný autor Blistů, u kterého jsem zaznamenal schopnost změnit názor i na některé palčivé otázky. A, mimochodem, skutečně rozumí novinařině.

Ale jako každá extravagantní a výrazná osobnost je pro místní klidný rybník příliš velkou rybou. I když s ním člověk nesouhlasí, má schopnost obecenstvo naprosto očarovat. ¨

Takže zkrátka to, že Kotrba odchází z Blistů není následek jedné malé hádky, ale výsledek dlouhodobé nespokojenosti s tím, jak jsou BL vedeny. Skutečný problém Blistů není ani tak Jan Čulík, ale jeho "Rasputin", ehm, Karel Dolejší. Jelikož je Jan Čulík spíše pohodář intelektuál, technicky ne moc zdatný, rád ponechává své povinnosti někomu jinému, a to právě zmíněnému Karlu Dolejšímu.

Poté, co se pan Dolejší stal hlavní editorem, začaly nekonečné interní hádky kvůli jeho cenzuře. Například, když jsem chtěl kdykoli publikovat něco o Kubě, proběhlo mezi námi minimálně dvaceti e-mailů, protože je to samozřejmě radikální a extrémní levičák, který kašle na nedodržování lidských práv na Kubě.

I když je to člověk nesmírně chytrý, velmi erudovaný, na základě svých osobních zkušeností na seminářích v Bruselu bych spíše řekl, že má vážné psychické problémy.

Je to člověk, který byl dříve radikálním aktivistou různých hnutí, buď v rámci ekologie, nebo zbrojení. Povahově je to takový protofašista. Miluje konspirační teorie a zneužívá Blisty pro svůj vlastní politický aktivismus.

Čulík mi sice upřímně řekl, že to vidí, ale prý nemá na výběr, protože není, kdo by ho nahradil. Dokonce mi před rokem řekl, že pokud najdu nějakého dobrého editora, rád ho vymění. Přestože by se za 25.000 Kč měsíčně editor hravě našel, nikdo nemá žaludek na ty neprofesionální texty autorů píšících pro Blisty.

Je tedy evidentní, že Kotrba, stejně jako já, odešel z Blistů kvůli Dolejšímu. Ten Čulíka a s ním celé BL potopí.

Troufl bych si říct, že polovina čtenářů BL "patří" Kotrbovi. Jsem si jistý, že kdyby se Štěpán odhodlal založit například České Listy, má zaručený okamžitý úspěch.

BL určitě neztratí, alespoň prozatím, svých skoro 20 tisíc čtenářů denně a okolo 100 tisíc unikátních IP adres, které je navštěvují, ale bez Kotrby ztratí svou podstatu.

Zejména hrozí, že BL přijdou o část sponzorů, když zjistí, jak Čulík s jejich finančními příspěvky nakládá. Nejen to, že Dolejší dostává větší plat, než je na klasickém pracovním trhu normální (pracuje jen 3 dny v týdnu), ale hlavně až čtenáři zjistí, že jejich příspěvky nebyly použity na zlepšení práce a vzhledu BL, ale na lepší vína v lepších restauracích, která pili nejen členové BL. Já sám jsem za loňský rok dostal něco přes 180.000 Kč. Do určité míry Čulík tyto prostředky vytuneluje.

Sice budu nadále s Kotrbou v některých věcech nesouhlasit, nyní mu však tleskám za jeho upřímnost a odvahu. Je to člověk, který narozdíl od Dolejšího vyrůstal v kultivovaném prostředí, protože jeho otec byl (jeho jmenovec) jeden z posledních tvůrců české monumentální keramické plastiky. Více než čtvrtstoletí vyučoval na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického (ČVUT). Stovky českých architektů poznávaly pod jeho vedením základy prostorové kompozice, sochařské tvorby či zásady propojení výtvarného díla a architektury. Spolu se svou manželkou vytvářel po desetiletí monumentální keramické plastiky, které našly uplatnění v řadě exteriérů i interiérů českých měst.

Jako vzpomínku na rodiště vytvořil v druhé polovině devadesátých let z glazované kameniny sochu dívky, obklady a jardiniery pro radnici v Milevsku (1988). Byl autorem řady realizací v Pardubicích - busty Bedřicha Smetany (bronz 1978), monumentální pískovcové sochy Matky (1981), plastik Živly (pískovec 1984, Dubina) či keramické plastiky Slunce (1977). Na tradice barokního sochařství navázal i sochou Sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku (pískovec, 1992).

Pro Ústí nad Labem vytvořil monumentální kameninovou fontánu pro sídliště Severní terasa. Plastiky Květ (1984) či Mořská perla (1984, hotel Murom, Most) patří svými unikátními rozměry k největším monolitickým keramickým plastikám na světě. Kameninové fontány, jardiniery, plasiky či reliefy lze najít ve Znojmě, Vimperku, Chrudimi, Chomutově, Semilech, Žatci i v Praze. Realizoval je již od studií převážně v Poštorenských keramických závodech v Břeclavi. Svá díla vystavoval v řadě českých i světových výstavních síní, svými plastikami je zastoupen ve sbírce moderního umění Národní galerie, v českých a evropských galeriích i v soukromých sbírkách.

Zkrátka, smetanka národa.

Následuje Kotrbův text na rozloučení s Britskými listy:

11.4.2011
Poslušně hlásím aneb derniéra
Štěpán Kotrba

feldkurát Katz: Švejku, poslyšte, nebyla v noci nějaká vostuda?
Švejk: Poslušně hlásím, všechno prošlo hladce. Jenom, když jsem pouštěl ty slečny z baráku, z protějšího bytu vyšel nějakej Turek. Na hlavě měl fez a pokusil se rušit noční klid.
feldkurát Katz: Jak to dopadlo?
Švejk: No,… dal jsem mu přes držku a byl zticha.
feldkurát Katz: To jste neměl dělat. To byl pan domácí.
Švejk: Aspoň vidí, že vlastnit dům není žádná maličkost, nám se to stát nemůže. My žádnej dům nemáme.

Dobrý voják Švejk, komedie podle románu Jaroslava Haška
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
scénář a režie: Karel Steklý, laureát Státní ceny (1956)

Jsou chvíle, kdy je třeba se rozloučit. Bydlení v nájemním domě je závislé na tom, že nedáváte domácímu přes držku, stejně jako soužití v manželství je závislé na tom, že nečuráte na prkénko. Ale i vzájemná tolerance a solidarita má své meze. Meze mé tolerance byly překročeny. Nechci se nadále podílet na chodu redakce, v níž neplatí pravidla redakční neutrality a která se stává v mnoha ohledech názorově aktivistickou platformou. Nelpím na moci či funkcích, a to ani v redakci BL. Nelze-li daný stav změnit, je na čase vyvolat státní převrat... a nebo i se svým názorem odejít.

Příklad prvý, glasgowský

Nemyslím si, že by neexistence bohemistiky na Glasgow vedla ke konci BL, protože to není pravda. Britské listy NEJSOU a nikdy nebyly projektem University of Glasgow. Restrukturalizace skotské univerzity by vedla pouze k zásadnímu zhoršení existenčních podmínek Jana Čulíka. Ale to by bylo kritická pouze ve chvíli, kdyby Jan Čulík financoval v BL cokoliv mimo sebe a svého angažmá. Představa, že stát jsem já byla ale fatální nejen v historii... Projekt BL sice vznikl před šestnácti lety jako one man show v rámci internetového deníku Neviditelný pes, ale postupně se stal médiem založeným na dynamice několika osobností, názorově i vzdělanostně odlišných, nicméně schopných kohabitace v jednom domě ve společné péči nájemníků.

V počátcích jsem Janu Čulíkovi jako vydavatel měsíčníku pro politiku Pražský demokrat zcela nezištně pomohl bezplatnou propagací BL v mnou vydávaném listě. Za to jsem dostával z jeho pera monitor britských událostí. A po čtyřech letech, po demonstracích proti MMF v Praze, jsme začali redakčně spolupracovat. Tak tomu bylo po jedenáct let, kdy jsem byl velmi loajální součástí velmi liberálního redakčního kolektivu. Tu více, tu méně asertivní součástí - podle hesla "jaké si to uděláš, takové to máš". Po poslední výměně názorů s šéfredaktorem nabývám přesvědčení, že je načase spolupráci ukončit.

Současný rozpor je sémanticky významový. Nejde o xenofobii, ale rozdíl mezi nezávislostí a závislostí. Mezi utvářením názoru na základě odborných argumentů či na základě mínění davů. Nehodlám si myslet, že člověk má na planetu větší vliv, než kosmické záření a slapové síly Slunce či Měsíce - jen proto, že Klaus je politickým otloukánkem zelených aktivistů. Nehodlám si myslet, že vše, co jakkoliv září, ohrožuje život na planetě a řešením pokroku je odmítnout veškerý průmysl i pohodlný konzumní hedonismus. Jsem příliš ukotven k racionalitě, sociálnímu inženýrství a technooptimismu minulého století, k funkcionalismu a idejím sociální spravedlnosti jako pokroku i pro století dvacátéprvé.

příklad druhý, distanční

V Britských listech vždy publikovali mnozí autoři, u nichž se jejich odbornost překrývá s názory na to či ono odborné téma. Za svou osobu jsem si vždy jejich odbornosti vážil a stál jsem o to, aby BL byly médiem, do kterého budou odborníci psát rádi. Médiem, které bude tímto způsobem bojovat proti mainstreamové mediální zmatenosti, ve které laičtí novináři publikují své "názory" na řadu odborných otázek bez odborného zázemí. Dbal jsem pouze na to, aby jejich případné angažmá nebylo v konfliktu zájmů nebo aby konflikt zájmů byl čtenářům v rámci článků ozřejmen. Za konflikt zájmů považuji například to, že jsem já sám jako autor a redaktor publikoval v době, když jsem byl členem Rady Českého rozhlasu, texty o situaci v Radě ČRo či v mnou spolukontrolované instituci. VŽDY jsem SÁM publikoval na konci článku disclaimer (vyloučení, omezení odpovědnosti), mé angažmá v kontextu článku osvětlující. Například:

Autor je členem Rady Českého rozhlasu a uplatňuje tak právo veřejnosti na kontrolu činnosti Českého rozhlasu v orgánu k tomu určeném. Tímto a nejen tímto článkem naplňuje ustanovení zákona o Českém rozhlasu, který říká, že člen Rady nesmí působit ve prospěch skupinových zájmů při výkonu své funkce v Radě, nesmí být členem společností, které působí v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, ani zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly nepříznivě ovlivňovat jeho nestrannost a objektivitu rozhodování. Je zájmem koncesionářů Českého rozhlasu, aby rozhlas oslovil i mladé lidi, připravoval a šířil pro ně program, který bude naplněním veřejné služby. Jen tak ukáže alternativu bezduchému konzumu a dokáže obstát před svými budoucími koncesionáři. A jen tak přežije budoucnost. ZDE

Ixkrát mi bylo šéfredaktorem vyčítáno, že mé články jsou afinitní k sociální demokracii, i když tomu tak prokazatelně nebylo. Vedlo to k dvěma věcem - při vstupu do Rady ČRo jsem nad rámec povinností člena Rady ze zákona přerušil členství v ČSSD (a dodnes ho neobnovil) a nakonec jsem přestal pravidelně komentovat vnitropolitickou situaci a hráče na české politické scéně, i když si stále udržuji akreditaci ve Sněmovně. Domnívám se dnes totiž, že daleko důležitější než reflexe "výroků" politiků všech stran, rozechvívající pouze srdce straníků či PR oddělení, jsou dnes otázky programatické - témata, týkající se politik, majícícíh sloužit občanům - voličům. A zde je v posledních šesti letech vidět absenci odbornosti, koncepčnosti a racionality ve všech stranách. Začalo to marketingovou demagogií Modré šance a Modré kalkulačky dle strategie "vítěz bere vše", pokračovalo to stejně bezduchými Oranžovými knihami a Zelenými nadějemi. Dnes už jde o lifestylový a kriminální bulvár, ne o odpovědnou politiku. Končí to pochodem fašistů za ochrany policejních těžkooděnců, exekucemi, absencí lékařské etiky a politické kultury, ve které nejde o kompromis, ale o vítězství za každou cenu, plenících dobyté území. A země přímočaře spěje k masovému odporu balamucených a ke státnímu převratu, který nic nevyřeší, ba může mnohé ještě zhoršit. Světlo na konci tunelu není.

Příklad třetí a poslední, jaderný

Jaderný fyzik a vysokoškolský pedagog Vladimír Wagner (který se dle šéfredaktora Britských listů "živí" jako jaderný fyzik výzkumem jaderné energie a tudíž nemůže být objektivní v ničem, co na téma jaderné energie napíše) nečinil v článku pro Britské listy ani politické, ani ekologické rozhodnutí o existenci či neexistenci jaderné elektrárny ve Fukušimě (nebo nedejbože v Temelíně), jak implikuje Jan Čulík ve své polemice s mým nesouhlasem. Informoval pouze velmi střízlivě o relevantních zdrojích informací a uvedl jako odborný second opinion na pravou míru odborná fakta, komolená ne-fyzikem, filosofem Dokulilem na základě sloupku v časopise New Scientist. Nikdo se nestane odborníkem na informace o fyzice, přečte-li si New Scientist... A už tuplem na základě sloupku v New Scientist se nestane kompetentním k hodnocení toho, zda ještě mají atomové elektrárny nějakou budoucnost.

Z těchto důvodů považuji disclaimer "(Autor je jaderný fyzik, není tedy nestranný pozorovatel. Je ale v jaderné energetice odborník, pozn. red.)" za nekorektní. Wagnera živí věda (Ústav jaderné fyziky AVČR) a univerzita (Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT) , nikoliv ČEZ (fiananční výnos z proudu nějakého reaktoru). Všechny fyziky, kteří nezběhnou od oboru, živí fyzika. Představa, že zrušíme jadernou fyziku a všechny rentgeny, všechny radionuklidové lékařské diagnostické a léčebné metody (které se bez jaderných reaktorů neobjedou), všechny forenzní postupy na bázi detekce a analýzy izotopů (které se také bez jaderných reaktorů neobjedou), je směšná stejně, jako kdybychom chtěli eliminovat střelný prach jen proto, že se jím lidé zabíjejí. Wagner nerozhodoval, ale kvalifikovaně informoval.

Druhým důvodem je to, že se někdo, kdo se sám bojí pod svůj flusanec podepsat, skrývá za zkratku "red". Nikdo nemá právo hovořit mým jménem bez konzultace se mnou.

Třetím důvodem je to, že stejně distančním disclaimerem neosadila redakce text aktivistky Ridvanové, či řady dalších autorů. Včetně článků o životním prostředí z pera editora Karla Dolejšího, kterého živila před jeho příchodem do BL aktivistická organizace Greenpeace a který byl dříve angažován i v aktivistické organizaci Nesehnutí v kampani proti zbrojení. Tím naprosto nechci zpochybňovat Karlův názor na průmyslový rozvoj či ochranu přírody, či jeho odborný úsudek v oblasti vojenské (i když s ním nemusím někdy souhlasit). Sám jsem jej doporučil do odborného časopisu - armádního technického magazínu ATM, kde jsem pracoval. O armádních zakázkách či o existenci armády ale Karel Dolejší NEROZHODOVAL..., stejně jako Wagner nerozhoduje o existenci jaderných elektráren. Nicméně jak mnou, tak Karlem publikované informace (fakta) i názory (mínění) byly odpovědnými osobami jak v armádě, tak v decisní sféře brány vážně při ROZHODOVÁNÍ v úvahu (například v otázkách ohledně instalace amerického radaru v Brdech). Asi bychom se navždy odborně znemožnili, kdybychom se vyjadřovali jako aktivisté nebo jako hejno blogerů, kterých byl už tehdy plný internet...

Závěr aneb rozloučení

Domnívám se, že čtenář (nejen Britských listů) má (ve slušných novinách) pod každým článkem právo vědět, kdo je jeho autor a jakou publicistickou i odbornou minulost má za sebou. Formální vzdělání není vše, dává nám ale základ a strukturu třídění informací. Důležitá je i profesní zkušenost, praxe a kontinuální sebevzdělávání každého. Důležitá je i názorová konzistence v čase. Proto jsou v Britských listech jak životopisy všech autorů,tak i historie všech článků. A proto se BL vždy držely zásady neměnit minulost mazáním či přepisováním již vydaných článků.

Přiznávám dobrovolně a bez mučení, že jsem laik v mnoha otázkách a proto se k nim nevyjadřuji. Jsem laik v otázkách ekonomiky, a tak nečiním publicistické úvahy o vzestupu či pádu akcií či měn, daních, pojištění, a o ekonomické teorii - i když jsem plátcem daní a uživatelem měny. Stejně tak se nevyjadřuji k metodám zdravotnictví, i když jsem byl nemocný či jako designer operačních nástrojů s lékaři profesionálně spolupracoval. Recepty ale nepředepisuji...

Během šestiletého studia průmyslového designu jsem však studoval i řadu souvisejících oborů - psychologii, sociologii, ergonomii, estetiku a kunsthistorii, pedagogiku, dějiny kinematografie. Některé na mateřské fakultě, některé na jiných školách. Třicet let pracuji v oblasti mediální komunikace, z toho patnáct let převážně v oblasti komerční komunikace, patnáct let převážně v oblasti žurnalistiky, politické a mediální analytiky. Během té doby jsem prošel i praxí a odbornými týmy v oblasti informačních technologií.

V posledních dvou letech přednáším jako středoškolský a vysokoškolský pedagog mediální komunikaci. Klasifikaci relevance zdrojů, informací i autorů a médií považuji za základ současné zpravodajské či mediálně analytické práce stejně, jako i základ práce s informacemi a žurnalistiky budoucnosti. Považuji to za naprosto kruciální, pokud se nemáme propadnout do mediálně malformativní "demokracie", ve které bude kdokoliv bez jakékoliv relevance (demos - lid) vyjadřovat své "názory" na cokoliv a publikovat cokoliv. Pro politiku je publicistická demokracie také zásadní, ale ne zhoubná, i když hysterické kampaně a PR manipulace zásadně morbidizují politický diskurs. Pro žurnalistiku je ovšem blbokracie zhoubná. Nedomnívám se, že by si všichni měli být v možnosti oslovit veřejnost rovni a že by odborníci měli být neustále konfrontováni a atakováni "angažovanými" diletanty bez jakéhokoliv korektivu. V tom vidím základní hrozbu a zároveň výzvu současného emancipovaného internetu.

V Britských listech bylo pravidlem, že autoři museli doložit profesní životopis, aby bylo jasné, kdo je kdo. Student střední školy byl tak odlišen od vysokoškolského učitele. A horník od generálního ředitele koncernu. Každá tisková zpráva musela být dosud označena jako tisková zpráva určitého subjektu, příspěvek politiků musel být označen disclaimerem o jejich politické angažovanosti. To samé se týkalo aktivistů. I když "příspěvky čtenářů" tvořily a tvoří reflexi autorským článkům, netvořily prozatím páteř editoriální politiky. Britské listy nebyly nikdy agregátorem nikým neregulované publicistiky blogů ani nástrojem účelových PR argumentů, ale médiem s redakčními pravidly, i když velmi liberálními a flexibilními.

Pokud by zde dnes měl být vědec a vysokoškolský pedagog dehonestován jako "neobjektivní" lobbista jen proto, že je vzdělán v kontroverzním oboru, ocitla se "redakce" Britských listů jinde, než chci být nadále já. Žurnalistická poctivost je pro mne osobně víc, než funkce redaktora v redakci, s jejímiž postupy se nechci a nemohu nadále ztotožňovat. Nejsem Britskými listy placen a psát či fotografovat pro mne nebylo nikdy obživou, ale pouze svobodnou seberealizací a možností se podělit o informace s čtenáři. Stejně jako pro naprostou většinu autorů BL, kteří přispívají svými články tomuto listu zdarma.

A proto se po jedenácti letech jako redaktor loučím. Přeji do další existence Britským listům více moudré rozvahy a čtenářům více kritičnosti při čtení každého slova. Protože Ďábel je, stejně jako Bůh, skryt vždy v detailu, jak pravil autor Paní Bovaryové Gustave Flaubert ("Le Bon Dieu est dans le detail") i architekt Ludwig Mies van der Rohe, zakladatel moderní funkcionalistické architektury a autor brněnské Vily Tugendhat . A vlastnit dům není žádná maličkost, jak řekl Josef Švejk blahé paměti.

"Když nebudete bojovat za svá práva, někdo přijde a vezme vám je." Špinavá záležitost, americký film (2000), režie: Frank Pierson