Krátce po nezdařeném policejnímn zákroku v Černošicích se Radovan Krejčíř stal jednou z mediálně nejznámějších osobností České republiky. Záhy poté, co Krejčíř našel alespoň dočasný azyl na Seychelských ostrovech, prosákla na veřejnost informace, že o svých kauzách připravuje knihu. Kniha bez názvu a autora se stala hitem vánočního trhu. Nakrátko v prodejnosti předčila dokonce legendárního Harryho Pottera. Spekulace o tom, kdo byl jejím skutečným autorem, byly zakrátko přehlušeny úvahami o pravdivosti či nepravdivosti Krejčířových tvrzení.

Ke spolupráci při psaní knihy přizval Radovan Krejčíř tehdy sedmadvacetilého spisovatele z Ostravy Filipa Sklenáře. Autor kontroverzního románu Červené dlaždice odlétl na seychelské ostrovy 22. srpna 2005, právě když eskalovalo zatýkání osob blízkých Radovanu Krejčřovi, a Útvar rychlého nasazení provedl neočekávaně likvidační zásah proti černošickému nakladatelství Agave, vedenému Krejčířovými rodinnými přáteli. "Byl to hrozný stres," říká autor. "Byl jsem si jistý, že mě okamžitě po návratu do Česka zatknou."

Filip Sklenář odhaluje, v jaké atmosféře vznikala celá kniha. Následuje jeho kompletní výpověď o vzniku knihy a pozadí všech událostí:

Krejčířův útěk jsem sledoval v přímém přenosu jako každý Čech. Tehdy jsem netušil, jak brzy se stanu jedním z aktérů největší reality show, jakou Česko zažilo od velkého cinkání klíči. Když mi vydavatel mé románové prvotiny pošeptal, v jak těsném vztahu je s uprchlým Krejčířem, okamžitě jsem se nabídl, že Krejčířovy vzpomínky napíšu.

Konspirace začíná
V polovině října dostávám první konspirativní mail: „Pane Sklenáři, jsem u jednoho nejmenovaného přítele uprostřed Indického oceánu. Snad se dovtípíte kde. Jiří Gavenda."

Korespondence je velmi rychlá. O půldeváté večer dostávám pokyn, abych odcestoval do Prahy s plavkami a pasem a nikomuse nesvěřoval s cílem své cesty. Není to uskutečnitelné – oznamuji své matce, že potřebuji půjčit tisíc korun, neboť odlétám na Seychelské ostrovy. Rozkřičí se, ať z ní nedělám krávu. Prosím na kolenou. Ve dvě ráno odjíždím vlakem do Prahy. Jiří Gavenda mezitím pokračuje v konspiraci.

Cesta do Černošic...„
"Dlaždice dorazily do skladu v Černošicích", informuje Gavenda svou choť tajemnou esemeskou v narážce na titul mé knihy - "vyzvedni je". Paní Gavendová se sledovačkou v patáchas napíchnutým telefonem se marně snaží dovtípit, co to může znamenat. Čekám dvanáct hodin, nežli jsem v Černošicích objeven – nikdo mi nechce nalít na účet, marné je přesvědčování, že přijedou přátelé s penězi.

...a na Seychely
Po dvou dnech odlétám přes Paříž na ostrov Mahé. V ruce mám velký kufr plný Gavendových ponožek a slipů. V kapse mám diktafon, tisíc dolarů paní Gavendové a cédéčko Judas Priest. Z letadla vystupuji v 7.21. Mám na sobě flaušový kabát – venku je čtyřiadvacet stupňů. Strašlivá pětičlenná kutálka falešně vyzpěvuje v odbavovací hale „Welcome, welcome, welcome to Seychelles “.

Ukazuji celníkovi zpáteční letenku a oznamuji adresu hotelu, kde mám rezervaci. Přátelsky se usmívá. „Jedete k panu Krejčířovi? Pojďte tudy.“ Místo východu pro diplomaty mě vede do jakési cely předběžného zadržení. Stolní lampa misvítí přímo do očí. Trojice celnic mi klade otázky, na které neznám odpověď. Vyzvoumě,ať předložím zavazadlo. Ve stresu nejsem schopen poznat Gavendův kufr, což dále komplikuje situaci. Po téměř dvou hodinách se nedorozumění vysvětluje – rezervace v hotelu Le Jarden des Palmes byla přímo na Krejčířovo jméno, nikoliv na moje.

Trojice rozesmátých mužů, mezi nimi Petr Hrubý a pan Gavenda, kteří vše celníkům vysvětlili, mě informuje, že každý druhý Čech tu vykřikuje, že přišel napsat knihu o Krejčířovi. Jeden z Krejčířových přátel údajně dorazil se třiceti eury a falešným průkazem žurnalisty. Poté, co se pokusil pupkem rozrazit celníky s výkřikem: Die Presse!, byl zadržen. Krejčířovi trvalo několik hodin, než ho vysvobodil z hlubin imigračního oddělení.

Seychelské ostrovy jsou mi od prvního momentu protivné. Z devadesáti tisíc obyvatel jich žije sedmdesát tisíc na ostrově Mahé. Když se Seychely vymanily z koloniálního područí, čítaly asi 150 ostrovů – nyní zhruba 100. Těch padesát nezalilo moře – vláda Seychelské národní lidové fronty je jen střelila neznámo komu. Místní obyvatelé jsou převážně velmi oškliví míšenci – většina žen je obézních a kníratých, mladí chlapci jsou krásní jako všude, ale spíše nepřátelští. V zemi vládne totalita a katolicko-bolševická morálka. Všude je strašná nuda. Nefunguje zásobování – nedostatek másla, cukru nebo toaletního papíru je běžným jevem. Všichni zaměstnanci jsou líní a neskutečně pomalí. Obsluha v pohansky předražených restauracích je nejhorší, jakou jsem dosud zažil.

Večer se setkávám s Krejčířem a po jeho odchodu se učím první větu v kreolštině: En lot bwar! Znamená to »ještě panáka«. Po osmnáctém výkřiku si mě přichází prohlédnout hotelový personál. Stres mi po celé následující týdny nedovolí se opít.

Poslouchám nahrávky prvních rozhovorů a propadám zoufalství. Nevím vůbec, za který konec to popadnout. Krejčíř mluví jako policejní protokol. Netuším, jak z toho dokážu udělat čitelný text.

Je ráno – kolem explodují kvetoucí keře. Nadhlavou mi létá velký žlutý netopýr, kterému tu říkají flying fox. Otevírám si sedmé pivo a začínám psát s rozmachem velký recesistický úvod, ve kterém mj. obviňuji pana Gavendu z přípravy mé vraždy za prodělek na mémrománu a barvitě líčím spodní prádlo, které jsem mu dovezl. Odpoledne pak odevzdávám prvních dvacet stran. O půlnoci slyším, jak nějaký vůz brzdí na hotelovém parkovišti smykem. Když se podívám panu Gavendovi do tváře, nepochybuji, že mě skutečně přišel srazit pěstí ze skály.



O týden později mě během večírku popadne hornickou tlapou za krk a vleče ke své skříni. Ukazuje mi značkovéspodní prádlo a křičí, že on nemá žádné vytahané slipy.

Čas tlačí
Omlouvám se tedy a začínám psát znova – tentokrát neinvenčně. Úvod nechávám stranou a začínám přímo Krejčířovým útěkem. V megabytech materiálů se těžko orientuje – omylem tedy napíšu jinou verzi Krejčířova útěku, než jakou nabulíkoval Jaroslavu Kmentovi z Mladé fronty Dnes. Když se nato přijde, je velmi dusno. Jsme všichni ve stresu – je příliš málo času. Reklamní kampaň na knihu, kterou obratně vede Jaroslav Kmenta výměnou za několik exkluzivních rozhovorů, je přitom dokonale načasovaná na začátek prosince. Všichni jsme paranoidní.

Nevítaný pomocník
Naproti mémupokoji se ubytoval mladý Rus a nespouští ze mne oči. Z domnělého agenta UZSI nebo BIS se vyklube celkem přátelský homosexuál. Obchoduje s nemovitostmi. Přilétá jakýsi pan L. z Austrálie, prý historik, který nám má pomoct. Čtu jeho věcné poznámky v textu psané československy »tuto bysem dal trocha viac toho nějakého popisu«. Pan Gavenda odráží poměrně brutálně Krejčířovu snahu dát mi takového lektora. Pan L. se proměňuje v nezúčastněného pozorovatele.

Krejčíř nikdy nemluví s cizími lidmi – mezi které patřím - beze svědků.

Stěhuji se do hotelu Casuarina Beach. Když Krejčířovi tvrdím, že slovo »casuarina« zřejmě znamená »zátoka
chcanků«, uráží se smrtelně. Na návštěvu se zastavuje Denisa, přítelkyně Petra Hrubého. Je celá pyšná. Ne – omylně rozeznala, že jeden z trhovců lže, když tvrdí, že nemá cibuli. Kombinací jemné diplomacie a hrubé síly deseti amerických dolarů vymámila tři podpultové cibule. Večeře u Hrubých tedy bude pikantní.

Zakazujeme Krejčířovi blábolit do médií, protože nejsme schopni přizpůsobovat text tak pružně stále novým verzím jeho výpovědí. Na pracovní schůzku si dodávám odvahu čtyřmi napoleony a konstatuji, že bych nerad, aby v poslední verzi útěku Radovan odlétal soukromým tryskáčem. Projde mito, ale večer se mi zdá o nájemných vrazích. To se mi vlastně zdá každý den.

Pan L. navrhuje, aby v úvodu knihy byla zmínka o příspěvku pro kliniku specializovanou na dětskou onkologii. Krejčíř prohlašuje, že něco slíbit není hřích, a navrhuje operativní postup: založíme kliniku. Navrhuji Jiřího Gavendu na přednostu. Při hlasité četbě srdceryvné pasáže o obavách paní Krejčířové o svého manžela, a trpí depresemi a úzkostmi, se hroutím smíchy na podlahu.

Jsme v půlce knihy a jakési ledy konečně roztály. Jaroslav Kmenta sice Krejčířovi vychází vstříc, jak to jenom lze, ale před jeho telefonáty přece panuje jakási nervozita, i když témata rozhovorů jsou určena předem. Když mu Radovan vysvětluje, kudy utíkal z vily, snažím se nevyprsknout smíchy. Z odpovědí je zjevné, že i Kmenta na druhém konci „drátu “sedí nad mapou; navzájem se ohromují názvy ulic. Dlouhé promlky mezi odpověďmi, během kterých se Krejčíř polohlasem radí, Kmentovi nevadí. Jiřímu Gavendovi se na čele perlí pot. Je mi ho líto.

Dostal se mezi mlýnské kameny a nakonec prohlašuje, že viděl na vlastní oči směnku, kterou zaručeně nikdo neviděl přinejmenším do doby, než jsem opustil Seychely já.

Musíme znova měnit úvod knihy, aby se výpovědi shodovaly.

Inženýr Krejčíř slaví narozeniny. K práci ho téměř nelze dostat. Termín je mi zkrácen o dalších pět dnů a polovina knihy není hotová. Vše je dále komplikováno čekáním na materiály a vyjádření Tomáše Sokola k věci. Částky, kterými prý Krejčíř uplácel jednotlivé politiky, narůstají do obludných rozměrů.

Na nákupu s Petrem Hrubým zjišťuji, že co se kdo v mládí naučí, hodí se mu na dosmrti. »Čů hundrt fifty, jů not džouk mí,« odráží Petr pokus zlodějského Inda čachrovat s kurzyvalut. Dolary jsou tu vzácné - na oficiálním trhu stojí pět rupií, na černém až jedenáct. Pražský vekslák se neztratí ani na rovníku.

Není auto jako auto
V přístavu, kam právě pro Krejčíře dorazily ledničky a další kuchyňské zařízení z Jižní Afriky, vtipkujeme s celníky o české mafii, kterou proslavila místní média: „Jsme jen malá mafie,“ prohlašuje Petr. „Malá mafie zabíjí do třiceti lidí měsíčně. Velká sto. “Všichni se hlasitě smějí, ale stopy nervozity jsou na nich patrné. Ještě před několika týdny celé restaurace tichly, když hosté poznali tváře Krejčíře a jeho přátel.

Krejčíř mrzutě listuje katalogem Toyoty. Prý by ho nikdy nenapadlo, že klesne tak hluboko, aby jezdil japonským autem. Silnice jsou na Mahé ve slušném stavu, ale jezdit sedanem je nerozum. Kopcovitý terén vyžaduje off-roada.

Místní lidé se zapřísahají, že tentokrát zvolí opozici. Piju kafe bez cukru, cukr není. Jiří Gavenda studuje zamyšleně hotelový účet. Snaží se zřejmě zjistit, kdo za čtrnáct dní vypil několik lahví napoleona a celé basy bavorského piva Ecu vyráběného v licenci. Kouřím a tvářím se, že se mě to netýká. Obava, že mě stejně po dokončení práce sežerou žraloci, mi dává stoický nadhled nad jednotlivostmi.

Chlapec masajské postavy, na kterého jsem mrkl, pohrdavě prskl a ukázal prstemna můj vyvalený pupek.

Svoboda slova
Během třídenního maratonu dopisuji zbytek knihy. Na styl a formu jsem rezignoval už dávno. Závěr a část kapitoly Politika nechávám nedokončené. Slibuji Krejčířovi, že mu je pošlu po mailu. On slibuje, že mi za odvedenou práci zaplatí, jen co bude kniha vydána. Oba víme, že ten druhý lže.

Po celou dobu pobytu mi nikdo nebyl schopen ukázat Jižní kříž. Devátého listopadu boeing seychelských aerolinek strmě stoupá z příliš krátké ranveje. Jsem si stoprocentně jist, že budu ihned po příletu do Prahy zadržen. Když přelétáme Alpy, uvědomuji si, jak je Evropa nádherná. Padá na mne strašlivá únava, mám pocit, že se nedokážu doplazit ani k vlaku.

Každému z rodiny pak vysvětluji, ať si dává pozor, co říká do telefonu. Čtu v novinách Kmentovy články a každý den očekávám příchod kriminální policie. Nic se neděje. K n í ž ka vychází – je p l ná strašných tiskových chyb a přehlédnutých s t y l i s t i ckých neohrabaností. Mám pocit jakéhosi uspokojení.

Kniha přece stanovuje určitý kulturní precedens.

Svoboda slova je pro každého.Svoboda slova musí znamenat i svobodu nehorázného výmyslu, svobodu urážky i pomluvy, jinak to
svoboda není.

Prohlížím si ve sprše své tělo – tak takhle vypadá člověk, který napsal bestseller.

Nepozoruji na sobě žádné změny...