Představovat náměstí Zachariáše z Hradce je podceněním čtenáře. Když ne na vlastní oči, viděl ho už asi každý v desítkách filmů. Z nich nejvíc osobně se mi libí Nezralé maliny. Barokní a renesanční domy, krámky schované v podloubí, věže jezuitského kostela, či věž svatého Jakuba nebo státní zámek s překrásnou zahradou a také stálou výstavou Jana Zrzavého je zážitek na deset až dvacet cvaknutí fotoaparátem pro většinu návštěvníků.

Slečna v informačním centru v přízemí radnice je ochotná: „Asi největší postavičkou je tu pan Wimmer, co má galerii naproti.“ Neváhám a za pár minut už usedám ke stolu v mázhauzu-galerii, vstupní to místnosti barokního domu na té honosnější straně náměstí. Mezi mísami čerstvého ovoce, šálky čaje a skleničkami výborné slivovice je mi servírovaná též historie jeho zdejšího pobývání galeristy, jeho galerie a také sbírky starých strojů- stabiláků.

Pan Jan Wimmer je náplava, ale on mi snad toto nelichotivé označení promine, ostatně i proto, že ani místní ho již tak dlouho neberou. Bydlí tu prostě natrvalo, vyměnil Severní Čechy za tuto pohodovku. Skromná návštěvnost města hlavně mimo sezónu ho mrzí: „Chtěl bych, aby sem jezdili umělci, pořádaly se koncerty… prostě, aby to bylo opravdové kulturní centrum."

V domě č.15, v měšťanském domě s arkýřem a biblickými motivy technikou sgrafita se setkávám opravdu ve starousedlíkem. Jmenuje se Přibyl a provozuje zde řeznictví. Kromě na háku visícího dobytka tu má i pár přítel. Ti nevisí, ale posedávají. A rádi. Jenže pan Přibyl jde brzy do důchodu. Selánka skončí.

Na náměstí se právě vhrnula skupina Japonců. Pobíhají nadšeně po náměstí, fotí, co doma opravdu, ale opravdu nemají. Fotí fasády, snaží se najít záběr bez toho, co doma mají – bez aut. Na Telč, respektive náměstí, mají tak čtvrt hodiny, pak valí jinam.

Telč je jen třešničkou na dortu této části Vrchoviny. Stačí jen slušné boty a vyrazit. Ani kolo v tomhle mírné kopcovitém kraji není na závadu. Já osobně dávám přednost chůzi, protože na kole se třeba houby fakt špatně hledají. A těch tu bývá požehnaně.

Nejen mykolog či houbojed zaplesá nad dary přírody. Milovníka zádumčivých zákoutí s líně si plujícími listy po vodní hladině rozhodně vyšlu do údolí Moravské Dyje. Může to vzít hned od pramene nedaleko Panenské Rozsičky, kde kupodivu návštěvníci nekradou hrnečky a neničí sošku ani květenu. A pro milovníky výšek? A z různých žulových skalek a kopců je úžasný pohled na rybníky, pastviny a hluboké lesy.

Ale tento kraj je snad hlavně krajem památečních stromů, zejména lip. Ta nejkrásnější a také nejstarší roste v obci Práskolesy. Dnes slouží jako zvonice a cedulka u ní hlásá, že na lidské úděly kouká už osm set let. Neobejmete ji, pokud nejste obr a nemáte rozpažení víc než devět metrů. Ale můžete do ní vstoupit jako do chrámu.

I Kostelní Myslová, romantická vesnička s kostelíkem z poloviny třináctého století, má svoji třistaletou lípu. Tedy měla, nebot‘ ji kdosi zapálil. Úmyslně. Pár set metrů nad ní počmáral židovský hřbitov hákovými kříži a svůj názor zopakoval na kamenné vyhlídce věnované místnímu malíři Františku Mořicovi Náglovi a jeho rodině. Všichni zahynuli v Osvětimi. Zbyl po nich jen mlýn, dnes ruina. Po vandalské akci opucoval vyhlídku, kterou se sousedy postavil.

Proč se vesnička jmenuje Kostelní je zřejmé, ale proč Myslová? Prý se nějak tak jmenovali majitelé panství. Já si myslím, že myšlení je tu prostě hlavním hobby.

Jdu dál do Dobré Vody. Z bývalých radioaktivních lázní je hotel a hospoda. Co je důležitější, nad obcí je kostelík zasvěcený svatému Jáchymovi, patronovi horníků, zde přímo těm, co zde kutali hlavně stříbro. Kostel, ostatně jako i jiné církevní stavby na Telčsku, je otevřen jen o mši. Nenechavci – dnešní loupežnicí totiž nevymřeli. Ale i tak stoji za to kopeček vyšplhat. Z kamene kyne malý permoník Jáchmek s neodolatelnou pobídkou: když mu pohladíš nos, ten tvůj tě prý přivede k pokladům. Jakých ovšem neříká.

Jáchymek ale rozhodně není jediný zdejší „svatý“. Téměř na každém rozcestí je křížek nebo kaplička. Zde samozřejmě vypiglovaná.

Katolické náboženství tu má své neochvějné kořeny. Co větší obec, to kostel a také klášter. Asi nejznámější je klášter v Nové Říši či Kostelním Vydří. Jen tak na okraj. Právě v karmelitánském klášteře v Kostelním Vydří - jižně od Telče - se udržuje kult vyhánění ďábla.

Být starostou města, která je vyhlášeno památkou UNESCO, není lehké. Je totiž chimérou, že tato organizace nasype plné pytle eur do dalšího zvelebení místa. Něco sice nasype, ale hlavní zátěž je na obci či soukromnících. A euforie řadových občanů umírá s nárůstem nezaměstnanosti v regionu.

Co pak v sezoně, to ještě jde, ale od října do dubna je tu úplně prázdno a taky smutno, říkají unisono všichni obyvatelé Telče. Mají zato, že příčinou je nedostatečná kapacita hotelů. Neperu se. Ale turistovi jaksi uniká, že Telč není jen náměstí a pár fotek. Není to ovšem jeho vina.

Nechci malovat čerta na zeď. Ale jisté historické prameny praví, že v dobách válek uprostřed 15. století se zmocnil Telče houfec husitských bojovníků. Protože Telč byla většinou katolická a také páni radní byli katolíci, kladli husitům odpor a nechtěli se jen tak vzdát. Tu vtrhli husité do radnice a vyhodili pány radní z oken ven na náměstí. Zopakovali si u nás to, co už mělo v Praze r. 1420 svou premiéru a Telč měla svou defenestraci.

S návštěvami by ráda počítala určitě i další místa. A nejen na párkrát cvaknutí spouští. V kraji, kde se jim líbí, je potřeba nechat i nějaký peníz. Telčsko si to zaslouží, zaslouží si to i lidé, kteří tento kraj neopustili v minulosti ani neprchají za živobytím jinam.