Televize ztrácí své diváky stejně tak, jako v roce 1989 ztrácela své členy KSČ, a to ze stejného důvodu. Ztratila na významu. Koncepce, že někdo bude sedět s dalšími lidmi v místnosti a dívat se na stejný program, protože jej nabízí nějaká televizní stanice, začíná být, podobně jako u té KSČ, záležitostí starších lidí. Diváci už nechtějí být „zaparkováni“ na svých gaučích a koukat na televizi.

Už nebudeme podléhat mocnému programovému řediteli, přinejmenším ne v takové míře jako dřív. Oproti současnému vytváření programové skladby se role televizních společností změní a bude spočívat v generování a archivování obsahu.

Jednoduchost TV - zapnout a přepínat, dokud člověk nenarazí na něco, co se mu líbí, a dívat se, dokud se mu nezačnou klížit oči - vždy bude mít navrch nad komplikovanějším modelem a vždy bude tím, co užívání televize charakterizuje. Jenže lidé si také přejí volbu a mít nad věcmi kontrolu. Kolik střetů a frustrací si pamatujeme z dob, kdy jsme museli fakticky akceptovat to, na co se chtěla dívat matka, otec nebo žena? I když televize kvůli počítači nezanikne, bude ztrácet na významu, stejně jako rozhlas nebo kina v době, kdy si k sobě televize přitáhla největší podíl potenciálních diváků.

Mnozí stále dáváme v některých věcech - zprávy, sportovní akce a mimořádné události - přednost „živé“ televizi před počítačem, ale čím dál tím více to bude téměř stejné jako s iPodem, kdy si stáhneme program, abychom se na něj podívali později.

Ano, staré zvyky jen tak snadno nemizí, takže v dalších přibližně deseti letech bude spousta televizních přijímačů stále automaticky naladěna na Novu bez ohledu na to, co bude vysílat. Jedná se totiž o dobře zavedenou značku vybudovanou prostřednictvím personalizovaného vztahu Vladimíra Železného s davem diváků, kteří ztratili orientaci v důsledku změny hodnot doprovázejících změnu režimu a hledali záchytný bod v novém, komplikovaném světě. Železný nevybudoval pouhou televizní stanici, ale stanici s lidskou tváří. A se svou tváří strýčka profesora. A ono to fungovalo.

Jenže stejně jako u Dallasu se věci mění a námět z Texasu už není tak atraktivní. Diváci si nyní přejí vidět svůj obličej ve své televizi. Nova, která je „naší televizí“, se musí stát „mojí televizí“, chce-li přežít další desetiletí.

Z televize odteče spousta peněz za reklamu, protože nikdo neví, co divák dělá, když začne reklamní přestávka: může odejít z místnosti, začít si povídat nebo přejít na internet, na němž se mohou inzerenti dostat přesně k těm, které chtějí oslovit. A v novém digitálním světě, kdy budeme mít k dispozici mnohem více kanálů, se i ti tradičnější diváci stanou méně loajální až zjistí, že pro ně existuje i jiná nabídka.

Skutečný potenciál televize - možnost dívat se, na co chcete, kdy chcete, kde chcete, a to prostřednictvím celé řady elektronických přístrojů - se uplatní a tradiční televizní stanice, které se tomu nepřizpůsobí, své diváky ztratí.

Existovala doba, kdy lidé jako Železný nebo výkonný ředitel CBS TV William S. Paley, kteří měli nadání rozpoznat, co si masy opravdu přejí, dokázali diktovat, co bude ve večerním vysílání určeném divákům sedícím na sedačkách s rodinnými příslušníky. Dnes, kdy nám dal internet příležitost hledat a vytvářet si vlastní oblasti zájmu, se stane TV jakousi samoobsluhou. Staneme se Železnými sami sobě.