"Budeme to muset vymyslet nějak jinak", řekl Jorge svému bratrovi, když se dozvěděl o zrušení obědů na některých pracovištích. Místo kuchaře v jednom státním podniku mu vedle symbolického měsíčního platu umožnilo i výdělky bokem. Díky potravinám, které si v práci ulil a později prodal na černém trhu, se mu podařilo vyměnit malý byt za větší. Pořídil DVD přehrávač, aby se nemusel dívat na nudu v televizi, a dokonce vloni o prázdninách vzal děti na Varadero. Byl to jednoduchý obchod: dodával jednomu podnikateli do stánku rýži a olej, který vzal v podniku, a prodavačka sendvičů od něj kupovala chleby, které nikdy nedorazily k podnikovým strávníkům.

Jenomže teď to vypadá, že tento šikovný prodejce cizího skončil. Na několika ministerstvech začnou zaměstnanci dostávat 15 pesos, aby si oběd opatřili sami. Ta částka mnohé překvapila. Zejména ty, pro které je to více než mzda za osmihodinový pracovní den. Pokud příspěvek na obědy dosahuje takové výše, pak kubánský stát nepřímo přiznává, že mimo zaplacení nákladů na stravu a dopravu by měl za pracovní den vyplácet ještě nejméně třikrát tolik.

Jorge už přemýšlí o tom, že v rámci podniku změní místo a půjde dělat správce. Ještě před týdnem bylo toto náročné a odpovědné místo málo žádané, ale najednou atraktivní. Správce bude kontrolovat, kolik dní který zaměstnanec pracoval, aby podle toho dostal příspěvky na oběd. Už má naplánováno, jak bude zavírat oči před absencemi zaměstnanců a dělit se s nimi o obědový příspěvek. S radostí vymění pytle fazolí a mouky za seznamy a docházkové karty. Možná, že příští rok se rodině poštěstí vyjet na dovolenou až na dalekou pláž do Baracoy.

Yoani Sánchez



---------------------------------

Reálný socialismus online
Ačkoliv je autorka blogu z Havany a naši realitu let osmdesátých těžko mohla prožít, jako by psala o tomtéž, o čem by psali blogeři tehdy u nás, kdyby nějaké blogy byly. Myslím, že přesně tak by vypadaly a se stejnými problémy by byly na internetu i uveřejňovány.

Nemohl jsem se odtrhnout, to přece není možné, vždyť ta holka musí bydlet v Praze nebo kdekoliv u nás a nepíše se rok 2009, ale jsme v letech osmdesátých a nejmenuje se Sánchéz, ale třeba Nováková. Šílené, jak si jsou všechny totalitní režimy podobné, jak jsou stejně absurdní a viděno s odstupem svým způsobem i hrozně směšné. Michal Vavřík