Odlišné vnímání času a hromadění různých funkcí v jednom zařízení představují jednu z největších změn, které internet a chytré telefony přinesly. Telefony umí vše a kdykoliv, což vede k tomu, že je bereme do ruky v časech, kdy je nepotřebujeme a pro věci, které až tak úplně dělat nechceme. Telefony jsou zkrátka občas až příliš chytré — a pokud je chceme používat vědomě, musíme je učinit hloupějšími.

Zavolat Danovi, mému spolužákovi z primy, prvního ročníku osmiletého gymnázia, nebylo snadné. Ani jeden z nás neměl mobilní telefon, a tak jsme si volali přes pevnou linku. I když škola končila pár hodin po poledni, volat jsme si mohli až večer, když jsme oba byli bezpečně doma. Já chodil na tréninky juda a Dan hrál už tehdy intenzivně florbal, v němž se brzy měl stát přeborníkem. Telefonát měl tím pádem přesně vymezený čas — nemohl trvat příliš dlouho, a nemohl se odehrát jindy než v určitou hodinu.

Před časem jsem si na tuhle dobu vzpomněl, když jsem dával dohromady své dvě desítky rad pro to, jak se vyrovnat se závislostí na chytrých telefonech a takzvanou digitální roztěkaností, tedy nepozorností spojenou s potřebou sledovat sociální sítě a podobné nástroje. Nesoustředěnost byla pro mě, kancelářského zaměstnance pracujícího v komunikaci, před pár lety obrovský problém. Z velké míry jsem se ho sice zbavil, ale to jen za cenu poměrně drastické úpravy toho, jak používám téměř každý pracovní nástroj — počítač, e-mail, sociální sítě, ale především chytrý telefon. Svody k digitální roztěkanosti jsou zabudované prakticky ve všem, co dnes používáme.

Zvlášť v případě chytrého telefonu jsem ale měl často pocit, že všechna opatření míří v podstatě na stejné cíle. Že vznik závislosti na telefonu má ve skutečnosti jen pár jednoduchých důvodů. A čas — respektive naprostý rozpad pevného řádu, který čas v analogové době měl — byl jeden z nich.

Když se z “kdykoliv” stalo “neustále”
V době, kdy jsme si s Danem v roce 2001 a 2002 po večerech telefonovali a sluchátko nám předávaly naše mámy a sourozenci, mělo svůj přesně vymezený čas víc věcí. Televizní zprávy začínaly v sedm a rodiče, když přijeli pozdě z práce, už neměli jak je dohnat. Noviny, které nám ráno chodily do schránky, si rodiče mohli přečíst i večer, ale nevěděli, jak se situace od té doby změnila. A taky: noviny byly jen jedny, a aby je člověk mohl číst i ve frontě na úřadě, musel by je mít s sebou nebo je někde koupit. I číst noviny tak šlo ve většině případů jen v čas předem vymezený. Ze začátku neznamenal takovou změnu ani raný internet: připojení bylo drahé, ve škole počítač nebyl (nebo byl věčně obsazený) a i e-maily ostatním hráčům počítačových her jsem tak psával spíše navečír.

Když se ale internet masově rozšířil, když jsme všichni dostali mobilní telefony a postupně se oboje začalo propojovat, věci se změnily. Číst zprávy (a to aktualizované) lze dnes kdykoliv. Televizní zprávy lze sledovat ze záznamu i později. A večerní e-maily a telefonáty nahradily nejprve SMS pod lavicí a posléze nekonečný příval zpráv přes chatovací aplikace ve smartphonech. Na první pohled jde o pokrok, protože člověk není vázaný časem a může si program uzpůsobit podle sebe. Na Dana by dnes moje zpráva počkala v mobilu i během tréninku, e-mail můžu napsat během oběda, zprávy zkouknout po cestě domů. Jenže chytré telefony a příval dopaminu z každé nové zprávy, notifikace, lajku, či nové událost v on-line reportáži udělaly z možnosti závislost. A ze slova kdykoliv se stalo slovo neustále.

Zatímco konzumace zpráv i komunikace s kamarády se dříve odehrávala jen v předem vymezený čas, najednou se odehrávala pořád. A já ji začal dělat stále hůře: místo čtení knih, které mi informace zasadily do kontextu, jsem hltal každou novinku, která mi k porozumění celku nepomohla. Zajímavé články jsem měl tendenci číst v době, kdy jsem ve skutečnosti potřeboval pracovat. Na zprávy kamarádům jsem najednou přestal odepisovat; když jsem neměl chuť napsat hned, později už jsem si nevzpomněl.

Když jsem se snažil zkrotit závislost na chytrém telefonu, v jednu chvíli mi došlo, že musím času opět vrátit podobný řád, který měl v době mého dětství. Můj den je dnes rozparcelovaný do jednotlivých částí a vybrané činnosti se odehrávají jen v předem určených časech. S výjimkou přítelkyně a rodiny jsem prostě začal odepisovat na všechny zprávy jen jednou denně, večer. Přestal jsem si zapisovat výdaje do mobilu hned po nákupu (ano, jsem jeden z těch divných lidí, kteří toto dělají; příslušné mobilní aplikace tento zvyk nicméně výrazně usnadňují) a místo toho je sepíšu jednou denně. Zajímavé články si ukládám na později přes Instapaper a pročítám je k snídani či před spaním ve čtečce. Jiné odkazy schovávám přes Evernote. A řadu sociálních sítí jsem po vybrané časy dne (respektive, po většinu dne) prostě zablokoval. Čas přestal být tekutý a dostal zase pevný řád.

Výhodou není jen boj s nesoustředěností. Odepisovat kamarádům jednou denně neznamená jen nebýt roztěkaný, ale také je to větší garance, že člověk odepíše všem, kterým má, a dobře si promyslí, co píše. Muset si večer vzpomenout na všechny výdaje znamená muset si pamatovat, co kde člověk přes den nakoupil, což do jisté míry trénuje paměť (nutno přiznat, že placení kartou, zachycené v internetovém či mobilním bankovnictví, samozřejmě pomáhá, když si člověk nemůže vzpomenout). Čtení článků ve čtečce u snídaně (či večer potom, co zhasne světlo monitoru) je zase příjemný ranní, potažmo večerní rituál.

Rozpad pevného řádu času nicméně není jediná změna, kterou chytré telefony přinesly.

Univerzální tentononc, který umí všechno
Když cestuju, tak nalehko: spím po hostelech, jezdím autobusem, a když lítám, tak jedině nízkonákladovkami. Pominu-li oblečení, krom chytrého telefonu a dobíječky toho vlastně moc nepotřebuju. Nejen, že chytré telefony jsou ve skutečnosti kapesní počítače, které shodou okolností umožňují i telefonovat (a samotný název chytrý telefon je tak vlastně zavádějící). Především ale s rozšířením datového připojení a výpočetní kapacity přebraly skoro až nepřeberné množství funkcí, pro které jsme dříve měli speciální nástroje. Chytrý telefon supluje hodinky na zápěstí, budík na posteli, svítilnu, když vypadnou pojistky, fotoaparát, kameru, knihu, časopis, televizi, rádio, poznámkový blok, seznam jogurtů a pečiva pro nakupování a díky mobilnímu bankovnictví i bankovní pobočku. A úspěšně požírá i modernější výdobytky: mobil může sloužit i jako navigace, platební karta či platební terminál. Lze ho využít i pro odemykání auta či jako dálkový ovladač pro televizi. Telefon je takový univerzální tentononc: umí všechno.

Jenže to, co je na cestách požehnání, se v běžném životě lehko změní v prokletí. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že telefon beru do ruky vlastně neustále, že jej neodkládám nikdy během dne. To by asi samo o sobě nebyl takový problém, kdyby telefon byl opravdu jen ta svítilna, platební karta či zápisník. Tedy jen nástroje, nikoliv spojení se světem. Jenže hovory, SMS, služby na zasílání zpráv, aplikace sociálních sítí či vyhledávač tou spojkou do světa jsou. A každá notifikace vám to připomene.

Řada lidí to prokoukla a také dobře ví, že nepotřebují být neustále on-line; že na zprávy není třeba odpovídat hned. Že nepotřebují kontrolovat newsfeed v jedenáct večer. Že když nerozumí něčemu v knize, nemusí si to hned hledat na internetu. Jenže ve spojení s tím, že z telefonu je univerzální všechno, je těžké lákadlu uniknout. Představte si, že berete telefon do ruky, protože chcete vědět, kolik je hodin, nebo jaké je venku počasí. Když vám ale najednou vyskočí na displeji zpráva od kamaráda, schováte si ji automaticky na později, nebo ji alespoň zobrazíte a zamyslíte se, jestli přece jen rychle neodpovědět?

Možná se taky někdy přistihnete, že telefon vezmete z nějakého důvodu do ruky, odpovíte na pár zpráv a pak telefon odložíte, aniž byste udělali to, proč jste ho do ruky vůbec vzali v první řadě. To je přesně důsledek puzení, o kterém mluvím.

V jednu chvíli jsem si tak uvědomil, že můj boj s digitální roztěkaností je fakticky snaha udělat můj telefon méně univerzálním, dokonce bych řekl hloupějším. Soustavně jsem hledal cestu, jak jednotlivé nástroje, které v telefonu našly spojení, různě rozpojit. Začal jsem nosit hodinky, koupil si sadu malých budíků, rozmístil je ve svém pokoji i v kuchyni, a kdyby to šlo, ukazatel času bych v telefonu jednu dobu nejraději úplně smazal. Začal jsem číst znovu knihy, a když už čtu elektronické články, tak na staré čtečce, se kterou je bolest cokoliv naťukat, natožpak zkusit spustit nějaký vyhledávač. Začal jsem, i když jen na čas, zase používat papírový diář. Vedle klíčů od bytu mi opět visí malinká baterka.

V jednu chvíli jsem se dokonce vážně zabýval myšlenkou, že bych rozpojil i dvě hlavní vlastnosti smartphonu — telefon a počítač v jednom. Chtěl jsem prostě mít hloupý telefon jen na volání a SMS a do smartphonu dát sim kartu, jejíž číslo by nikdo neměl. Nakonec mě odradilo především to, že kvůli práci píšu SMS často z browseru, a jména kontaktů potřebuju synchronizovat v cloudu. Ale kdyby šlo telefon a počítač snadno rozpojit, udělám to.

Cesta zpět k vědomému používání přístrojů okolo nás tak je v mnoha ohledech cestou zpět v čase: do doby, kdy šlo telefonovat jen v určité části dne a kdy byl na každou činnost vyhrazený konkrétní nástroj. Jenže to není otázka na jedno odpoledne. Kdo nechce skutečně udělat onen radikální krok a místo chytrého telefonu nosit stařičký mobil v igelitovém pouzdře na opasku, často mu nezbývá, než jít právě krokem postupné a pracné úpravy většiny nástrojů (ať už digitálních či hardwarových), které používá. Heslo Douglase Rushkoffa Program Or be Programmed, jenž lze do češtiny převést jak poučení, že ten, kdo neprogramuje, je programován, zkrátka neplatí jen pro psaní kódu, ale i zdánlivě banální činnosti jako je používání telefonu.