Současné politické systémy čím dál častěji fungují jako demokracie bez pojistek proti zneužití. Pojistky proti zneužití ale také v některých případech šly tak daleko, že dokázaly vůli lidu z vládnutí prakticky vytlačit. Tyto trendy jsou sice na první pohled protichůdné, ve skutečnosti spolu ale souvisí a oba představují obrovské riziko a zdroj nestability, popisuje kniha Lid versus demokracie.

USA a Spojené království často platí za nejvyspělejší a nejstarší existující demokracie. V jejich zdrojovém kódu jsou ale zdánlivě v rozporu s tím zabudované mechanismy, které se snaží naopak moc lidu minimalizovat. To není důvod k pohoršení: jistá omezení demokracie, například na hlasu lidu nezávislé soudy, nejsou chybou systému, ale naopak jejím průvodním rysem, upozorňuje na zdánlivý paradox ve své knize Lid versus demokracie americko-německý akademik Yasha Mounk.

Nejde o žádný nový postřeh: o skutečnosti, že svobodné volby musí jít ruku v ruce s nezávislými institucemi a vládou práva, psal populární formou už dříve například americký politolog Fareed Zakaria. Právě skutečnost, že například o vině a nevině rozhoduje soud a nikoliv ulice, je podle tohoto směru uvažování tím, co brání demokraciím v sesuvu mezi tyranie (byť poháněné, minimálně ze začátku, vůli lidu).

Jak Mounk, tak Zakaria proto nemluví o ideálním stavu jako o demokracii bez přívlastků, ale o liberální demokracii, kde právě slovo liberální má upozornit na neodmyslitelnou druhou část funkční vlády svobodné země. Nezávislé instituce, které spolu s vládou práva demokracii podpírají, v tomto chápání nepředstavují jen zmíněné soudy, ale i centrální banky, antimonopolní úřady či nezávislá média, ať už jsou v soukromých rukou nebo působí jako veřejnoprávní instituce.


Současné politické systémy čím dál častěji fungují buďto jako demokracie bez nezávislých institucí či jako nezávislé instituce bez demokracie — a to je obrovské riziko a zdroj nestability, tvrdí ve své knize Lid versus demokracie Yasha Mounk. Foto: autor.

Oproti Zakariovi, jehož Budoucnost svobody vyšla anglicky už v roce 2003, však Mounk ve své knize posouvá téma dál. Tvrdí, že stále častěji se obě složky oddalují, a vznikají vedle sebe dva různé systémy: systém práv bez demokracie, kde liberální složka před demokratickou získává výrazně navrch, a sem řadí například i EU. A neliberální demokracie, na jejíž vzestup upozorňoval už Zakaria, která se však ale začíná šířit i do západního světa. A to prostřednictvím jak populistické pravice, tak i levice. 15 let zkrátka nepromíjí: v době vydání Zakariova bestselleru ještě Polsko a Maďarsko patřily mezi premianty postkomunistického bloku a Donald Trump byl víceméně jen výstřední byznysmen s showmanskými sklony, který se například mihne i v Sám doma 2.

Ekonomická frustrace na vlně algoritmů

Proč se systém liberální demokracie, dlouho považovaný za konečnou stanici vlaku dějin, začíná hroutit? Podle Mounka jsou přinejmenším tři důvody: ekonomika, z jejíhož růstu profituje jen malá část populace a zbytek kvůli tomu propadá frustraci a obavám z budoucnosti. Internet a sociální sítě, které zbouraly starý mediální svět a umožňují šíření nenávistných názorů, dezinformací či otevřených lží, které by dříve nikdo neotiskl. A do třetice: míra migrace vedla k rozšíření protipřistěhovaleckých nálad, které lze číst i jako neochotu sdílet správu věcí veřejných s jinou etnickou skupinou.

Je ale ještě jeden důvod, který vytváří půvab politiků jako je třeba právě Donald Trump: a to právě role nedemokratických prvků, oněch „pojistek proti tyranii“. Ty v posledních desetiletích zašly zkrátka v některých ohledech až příliš daleko.

Lidé sice pořád chodí k volbám, ale oblast věcí, které mohou ovlivnit, se zmenšuje. Role centrálních bank, vládních agenur a soudů za poslední dekády vzrostla a stále více oblastí se řídí mezinárodními smlouvami. Nejde přitom jen o pojistky proti zneužití demokracie, ale i o vliv peněz na politiky. Když už jsou politici přece jen zvoleni, často nakonec naslouchají spíše zástupcům různých lobbistických organizací všeho typu či svým sponzorům. Hněv populistů tak může být nevybíravý, míří ale na skutečné bolavé místo.

Alespoň částečně tak lze říct, že snaha předejít sesuvu svobodných voleb v tyranii většiny paradoxně v některých ohledech posílila sex appeal těch, pro které je přerod demokracie v nefiltrovanou vládu ulice vysněným stavem.

Příběh o heroickém návratu věcí veřejných do rukou lidu, jemuž jeho spravedlivý podíl na vládnutí upírají zlotřilé elity, je však falešný. Ve skutečnosti demokracie nemůže zcela bez liberální složky existovat. Jakmile si zastánci neliberální demokracie podrobí soudy, média, i občanskou společnost, zmizí jakákoliv kritika režimu a nelze už mluvit o rovném souboji, i pokud se nadále konají volby. Pokud by se lidé přece jen začali bouřit, díky kontrole soudů a policie je může vláda hned potlačit. Neliberální demokracie je tak permanentně jeden krok od otevřeného autoritářství a i ti, kteří populistům tleskají, tak jednou jejich zlovůle může smést, soudí Mounk.

Jenže co s tím? Částečně je odklon od vlády lidu nevyhnutelný: centrální banky nelze zcela zbavit jejich nezávislosti, pokud chceme stabilní finanční systém, proti globálnímu oteplování lze těžko bojovat na úrovni jednotlivých států, a tak dále. Mounk tak hledá východisko zejména v omezování vlivu byznysu na politiku, ale i v receptech na větší přerozdělování či silnější občanské výchově, která má umožnit lépe čelit dezinformacím. Píše také o mnohem větším důrazu na integraci přistěhovalců.

Mimochodem, při čtení pasáží o tom, jak by měla postupovat opozice, pocítí český čtenář jisté mrazení: Mounk totiž varuje před prakticky totožnými chybami, které českým opozičním stranám často vytýkají někteří všímavější tuzemští komentátoři. Patří mezi ně přílišné soustředění na osobu protivníka, chybějící silný vlastní program, nezájem až pohrdání o voliče z řad jejich podporovatelů a především neochotu výrazněji spolupracovat — ať už ve volbách či parlamentních lavicích.

Když demokracie narazí na limity otevřených hranic

Na to, že je Mounk akademik, je kniha psaná spíše lehkým perem a také je až na výjimky kvalitně přeložená, takže se dobře čte. Nejsilnější je v části, kde autor popisuje kořeny současných potíží. O poznání slabší je v části, kde se snaží navrhovat řešení — ostatně sám Mounk uznává, že jde o mnohem těžší úkol. Zatímco v oblasti vzdělávání či migrace jsou doporučení ještě víceméně podnětná, v ekonomické oblasti kniha v řadě návrhů klouže po povrchu a chybí jí jakékoliv propočty či konkrétnější postupy, které by měly šanci na úspěch. Apel na silnější výuku k občanských hodnotám či na zodpovědnější chování politiků pak zní místy až naivně.

Autor sám vychází spíše z liberálně-levicových pozic, v rodném Německu byl ostatně dříve členem tamní sociální demokracie SPD. Nebojí se však v řadě témat zastávat podložené argumenty, které jsou u části levicového spektra velice neoblíbené. V oblasti věnované krizi bydlení ve městech, kde jednoznačně volá po stavbě nových bytů, označuje za jeden z problémů odpor lokálních obyvatel proti výstavbě a navrhuje, aby obce a města nemohla stavební řízení blokovat. U Španělska a Řecka zase negativně zmiňuje příliš rigidní pracovní trh, který vede k větší nezaměstnanosti mládeže.

Mezi nejpozoruhodnější oblasti pak patří oblast věnovaná přistěhovalectví. Sám Mounk pochází z rodiny s polsko-ukrajinskými židovskými kořeny a byť se narodil v Německu, v řadě ohledů se patrně cítil stále více jako imigrant. Přesto však poměrně razantně obhajuje názor, že funkční liberální demokracie je poměrně silně navázaná na ideu národa a na vědomí občanů, že právě oni jeden národ tvoří. Jeho slova tak lze číst i jako poukázání na obtížnou slučitelnost demokracie se společností, která různá etnika nedovede „stmelit“ pod deštník jedné identity a která od přistěhovalců nevyžaduje anebo se nesnaží o žádnou míru integrace.

Autor vidí východisko nejen v posunu k „inkluzivnějšímu“ chápání slova národ (tedy spíš ve smyslu příslušnosti ke státu než k etniku), ale zároveň navrhuje široké pásmo opatření pro lepší integraci. Zmiňuje přitom jak vstřícné, tak „vyžadující“ kroky ze strany vlády: od kontrolované migrace až po větší důrazu na společné vzdělávání a praktické kroky proti diskriminaci při pohovorech.

Čtení pro pravicové konzervativce i levicové liberály

Pro české čtenáře má kniha obrovský význam. A to nejen proto, že se autor poměrně často věnuje Polsku a Maďarsku, které jsou místnímu prostředí přece jen blízké a jejichž skluz k neliberální demokracii by pro Česko mohl posloužit jako precedent.

Význam má ale kniha už jen proto, jak velice málo je v Česku rozšířené povědomí o tom, že (liberální) demokracie skutečně neznamená jen svobodné volby, ale právě i nezávislé instituce a základní svobody. (S argumentem „vždyť přece vyhrál volby“ lze hájit v české debatě prakticky kohokoliv, i kdyby přinášel peklo na zemi.) Ale i proto, že neschopnost odlišit kritiku Orbána či Kazcynského coby konzervativce a coby politiků s autoritářskými sklony mají často i někteří čeští politici. Zvlášť to zamrzí u lidí s nezpochybnitelným morálním kreditem z disentu, jako je bývalý mluvčí Charty 77 Alexandr Vondra (viz Vondrovo tvrzení, že Kaczynski s Orbánem jsou „normální konzervativci“ v Interview ČT24). Právě s těmito lidmi má však kniha díky své věcné a nedogmatické argumentaci potenciál vést dialog, protože populistům maďarského a polského střihu nevytýká zcela legitimní konzervativní program, ale právě jen a pouze jejich snahu odbourat z fungování státu jeho „pojistnou“ složku.

Kniha má tak potenciál více vstoupit do české veřejné debaty. Navzdory často úzkému chápání slova demokracie se obrana nezávislých institucí stává politickým tématem čím dál více i v tuzemsku. Zaštiťovali se s ní například protestující ze spolku Milion chvilek pro demokracii — minimálně při těch demonstracích, které směřovaly proti potenciálním změnám na státním zastupitelství.

Pro kohokoliv, kdo se bojí sesuvu Česka mezi neliberální demokracie (ať už vidí hrobu napravo či nalevo), tak kniha nabízí solidní argumentační „podklad“ pro další politickou diskuzi, ať už se bude konat u hospodských stolů či na ulicích měst. Je ale i připomínkou, že demonstrace nesou jinou míru legitimity (a v souladu s hlavní myšlenkou knihy tedy legitimitu vyšší), když míří na nabourávání funkčního státu, než když míří zkrátka a dobře na legitimní politiku, se kterou člověk jen z nějakého důvodu nesouhlasí.

Bylo by také nesprávné za adekvátní politickou odpověď na populistické tendence považovat jen demonstrace. Jak ostatně autor podotýká: když se sjednotí ulice a opozice, možná nastupujícího (či alespoň potenciálního) autoritáře včas porazí ve volbách a vyžene. K jeho vzestupu většinou ale vedou nějaké strukturální problémy — a pokud je společnost nedokáže překonat, za čas bude chtít nějaký politik meze liberální demokracie otestovat znovu. A ty už nemusí být tak bytelné jako nyní. Pokud přistoupíme na tezi, že populistické proudy v české politice doposud posiloval například marasmus spojený se situací okolo exekucí, není jediný důvod se domnívat, že po krizi způsobené opatřeními proti koronaviru bude situace o mnoho lepší – a výsledky voleb výrazně odlišné.

Sledovat autora můžete na Twitteru, Facebooku a facebookové stránce Slova & algoritmy či na blogovací platformě Medium, která má samozřejmě i RSS feed.