Dnešní úvaha je poznamenána třemi zážitky z posledních říjnových dnů. Mohli byste čekat, že to bude něco volebního. Kdepak, tomu se věnuje dost jiných.

V pátek jsem si koupil jeden z regionálních týdeníků a přečetl jsem si článek věnující se anketě o státním svátku. Co se slaví 28.října? To byla anketní otázka, kterou novináři kladli lidem na ulicích jednoho krajského města. Mezi respondenty byli lidé důchodového i aktivního věku. Ti všichni odpovídali správně. Samostatnou skupinou byli studenti. V novinách byly zveřejněny odpovědi tří z nich, všichni ve věku 18-22 let, to znamená okolo maturity nebo těsně po ní. Nevěděl ani jeden. Jeden „vtipně“ odvětil, že neví, protože nepochází z toho města, ostatní dva se shodli, že to je zřejmě něco z roku 1989.

V sobotu jsem se zúčastnil malé oslavy stého výročí venkovské školy, do které jsem před mnoha lety také chodil. Pan ředitel v ve svém projevu zmínil úspěchy a milníky v historii školy a postěžoval si i na neustálé změny v koncepci výuky na základních školách po roce 1989. Každý ministr školství se chce vrýt do dějin nějakou novou převratnou změnou podle systému vzdělávání ve Francii, v USA nebo kdekoliv jinde, uvedl ve svém projevu zhruba pan ředitel.

V neděli se mi po dlouhé době podařilo shlédnout hlavní večerní zpravodajskou relaci v televizi a dozvěděl jsem se, že mnoho dětí u nás už neumí psát psacím písmem, protože hodně používají počítač. Naučit se správně psát je pro takové děti velmi obtížné a stálo by za zvážení, zda neupravit výuku písma na školách tak, aby bylo písmo více podobné tiskacímu a zvládly ho jednoduše všechny děti.

Co mají tyto tři zážitky společné? Nejsem odborník na problematiku vzdělávání v základních a středních školách, ale laický názor snad mít mohu. Zdá se mi, že osnovy a systém vzdělávání, společně se systémem financování škol a platů učitelů, vede k nepřetržitému poklesu kvality vzdělání. Ano, budeme mít větší počet maturantů, budeme mít i větší počet vysokoškoláků, nebude však nikoho, kdo by spravil kapající kohoutek nebo zatékající střechu. A úroveň vzdělání středoškoláků bude na úrovni dítěte, které se nenaučilo správně psát, a pokud mu vypnou počítač, bude negramotné.

Snad jsou cíle postavené na počty maturantů a absolventů vysokých škol v poměru k ostatním evropským zemím. Snad jdeme cestou, jejíž neúspěšnost prokázal vývoj ekonomiky v západních zemích. Nevím, proč tuto cestu hloupě a zbytečně musíme projít. Kdyby vzdělávací soustava byla naprosto špatná a neúčinná, byli bychom my, její absolventi, všichni neschopní. Je to skutečně tak?

A na závěr můj osobní problém. Co má dělat rodič předškolního dítěte, aby se tímto problémem nemusel zabývat? Zdá se, že mimo ostatních povinností budu vzdělávat doma své děti i tam, kde bych čekal, že to udělá škola.

Hezký státní svátek