Z hřebenů Rychlebských hor bylo vidět do polských rovin. Daly se zahlédnout i dvě rozlehlé polské vodní nádrže, kterým se říkalo jezera. Bližší bylo Otmuchovské, vzálenější Nyské. V současnosti si k nim bez problémů zajedete.

Za socialismu v tom bránilo označení Státní hranice, zoraný pás země a pravidelné hlídky polských vojáků. Před rokem 1968 bylo možno obdržet propustky do určité vzdálenosti od hranic. Pak komunisté usoudili, že je třeba tomu zamezit. Při společném setkávání by se všichni prostí občané shodli na tom, že cesta ke komunismu je cestou slepou. Tak jsem uvítat, že jsme nastoupili cestu jinou, vzal kolo a jel objevovat Polsko. Byl jsem chudý stomatolog bez auta. Před jediným pohraničním přechodem v Mikulovicích stála asi dvoukilometrová velmi pomalu popojíždějící kolona aut. Lidé jeli do Polska nakupovat. Z polské strany kolona nebyla, byli jsme pro Poláky drazí. A když k nám přece jen vyrazili, bylo to pro alkohol. Tak jsem předcházel se svým kolem kolonu a zdravil se s mnoha svými pacienty. Celní a pasovou kontrolou jsem prošel bez problémů. Za hranicemi jsem šlápl do pedálů, cítil jsem se mladě, bylo mi teprve 45 let.

Většina Čechů v autech se na Poláky dívala mírně pohrdavě. Naše vesnice byly malebnější, polská města zasmušilá, nevýrazná a páchla. Ale když se šlo kolem mnoha pekáren, vonělo to čerstvě upečeným chlebem. Byl výborný. Nová země se poznává lépe na kole než za sklem automobilu. A když je žízeň, i polské pivo chutná. A kde se pije pivo, tam se komunikuje. Tak jsem s Poláky komunikoval, byli dychtiví, jak se máme. Později jsem si našel v Pačkově dobré přátele – Adama s Henrykou. Zažil jsem s nimi i dvě polské svatby. Pokud si myslíte, že se na nich všichni Poláci pořádně opili, mýlíte se. Proběhly velmi důstojně, bylo na nich hodně veselo a ti, kteří přebrali, byli někam taktně uklízeni, aby nerušili první den společného života novomanželů. U Pačkova vyrostla další velká vodní nádrž s elektrárnou. Často jsem k ní s novými přáteli chodil. Za pačkovskou vodárnou se k ní šlo cestou, kde vlevo byla stráň zarostlá náletovými starými stromy. Adam mi řekl, že tam byl židovský hřbitov a ještě tam jsou po něm zbytky. Tak jsme se šli podívat a ty zbytky tam skutečně byly. Řekl mi, že pomníky si lidé odnesli pro různá využití, mnoho z nich bylo předěláno a skončilo na městském hřbitově.

Uvědomil jsem si, že při mnoha setkání s Poláky jsem nezaslechl nějaké nadávky nebo poznámky o Židech. Jen jednou nějaký silně opilý člověk o nich něco nepěkného pronášel. Také jsem si uvědomil, že kdyby nějaký pačkovský zastupitel přišel s nápadem vykácet stromy na židovském hřbitově, místo zatravnit a postavit maličký pomníček na jejich památku, rychle by mu to rozmluvili a v příštích volbách by neuspěl.

V Polsku se o Židech před cizími skutečně nemluví.