Včera se vzpomínalo na události před padesáti dvěma lety. Svět tehdy oněměl v úžasu nad brutalitou vlády Sovětského svazu, která do té doby zavalovala jednání členských zemí OSN návrhy na všeobecné odzbrojení, zákazu atomových zbraní, mírovém využívání vesmíru a všeobecně o míru.

Agresorům nevyšel záměr sestavit loutkovou dělnicko-rolnickou vládu, která by jejich čin před celým světem zlegalizovala. Naopak, náš lid se jednotně postavil proti nim a svět mu držel palce. Zažil jsem ten opojný pocit vzdoru a možná bych neváhal položit svůj život za svobodu. Ale za jakou?

V únoru 1948 lid zaplnil Staroměstské náměstí a žádal spravedlivou společnost pod vedením KSČ. Možná mezi nimi byl stejně starý mladý muž, který byl za ni ochoten položit život. Nemusel, protože touha lidu zvítězila a tu spravedlivější společnost naši rodiče a prarodiče nadšeně začali budovat. Kdo nešel s nimi, šel proti nim.

Kladu si nyní otázku, za co jsem byl ochoten položit život. Za socialismus s lidskou tváří. Teď vím, že to byl pouze marketingový trik. Všichni jsme v tu dobu chtěli tento socialismus, a kdyby někdo vykřikoval, že chce kapitalismus, umlčeli by ho. Kdo nám sliboval socialismus s lidskou tváří? Lidé, kteří aktivně od roku 1948 budovali tu spravedlivou společnost a kteří údajně prohlédli. Kolika lidem mezitím ublížili?

Byl socialismus s lidskou tváří životaschopný? Nebyl! Byl by to pouze nezodpovědný experiment, a i kdyby ruské tanky nepřijely, nakonec by stejně museli jeho představitelé předat moc a vznikl by systém, který máme teď. A mezitím by se ubližovalo lidem, kteří by nahlas říkali, že jdeme slepou cestou. Navíc by se reformní komunisté neodvážili v ústavě zrušit vedoucí úlohu své strany, zrovna tak, jako by se později bránili do ní zahrnout Listinu základních lidských práv a svobod.

Manipulace, manipulace a manipulace lidmi. A funguje to spolehlivě pořád.