Fotoreportáž z cesty po mysli hrdých vlastenců - a mé reakcionářské reakce. O Zlemanovi hovoře. (Můj minulý článek byl prý příliš dlouhý. Nevadí, dnešní text radikálně krátím.)
Dříve se zdálo, že „Křišťálová noc“ a další hrůzy, kterých se dopouštěl nacistický režim, budou následujícím generacím dostatečným varováním před jejich opakováním. Někteří lidé jsou však nepoučitelní.
Říkám to be or not to be, Konvička se tomu zubí / Na dlani mi leží hlava, bývala prý kdysi zdravá / Z ucha, nosu brouk jí leze, lebka praská slova beze / A v ruce mi, ach ta síla, masokostní moučka zbyla
Jakmile lidé začnou věřit, že mají absolutní jistotu, aniž si to ověřili skutečností, dospějí tomu, že si osobují vševědoucnost bohů. Měli bychom myslet častěji na slova Olivera Cromwella: Žádám vás při útrobách božích, připusťte, že se můžete mýlit.
Svou Kritiku slov, z níž je i úvaha Pravda, napsal Karel Čapek v roce 1920 či před tím. Jako některé další jeho literární a publicistické texty je i tato glosa navýsost aktuální. Jen dnes se vedle či namísto "pravdy" užívá i sousloví "politická korektnost".
Problémem premiéra Bohuslava Sobotky je jeho nerozhodnost, respektive absence vědomí, že by té rozhodnosti bylo třeba alespoň občas. Možná i z toho plyne fakt, že jeho činy a slova jsou leckdy v rozporu. Ze Sobotky by mohl být dobrý demokratický lídr, až si uvědomí, že jako šéf musí určovat běh dění. A že když to dělat nebude, chopí se toho někdo jiný. Premiér verbálně klade důraz na evropské hodnoty včetně lidských práv, ale vláda se jimi pod jeho vedením řídí málokdy. A jeho přístup k Zemanovu exhibicionismu bývá i alibistický.