Časopis Respekt přišel s propracovaným a velmi cenným projektem: vydal speciální číslo, které se z různých pohledů zabývá prostředím, jehož běžnou součástí jsou masivní a cílená propaganda na všechny způsoby, hoaxy, falešné zprávy, lži a polopravdy. Nazval jej příznačně: Dezinformace. Speciál má přes 120 stran. Respekt tak získal prostor zabývat se tímto tématem do hloubky.
Vždy když slyším někoho se vychloubat, že sebou nikdy nenechá manipulovat, pobaví mě to. Vím totiž z vlastní zkušenosti, že manipulaci se nelze vyhnout. Víckrát jsem to pozoroval i sám na sobě, což mě donutilo, abych přestal s vychloubáním, že sebou nenechám nikdy manipulovat. Pobaví mě vždy i zastánci přímé demokracie, kteří hlásají, že masa, lid, třída či dav jsou chytřejší než „elity“ a proto rozhodují lépe než ony. Do jejich výbavy patří i silný propagandistický trik:
Boj proti politické korektnosti je dlouhodobý proces, který u nás začali krajně pravicoví extremisté již v devadesátých letech. Jejich motiv byl zřetelný: chtěli legitimizovat rasismus a xenofobii, aby byla jejich „politika“ přijatelná pro co nejširší okruh voličů. K této legitimizaci nakonec de facto došlo, museli tomu ovšem napomoci důvěryhodnější osoby než byl Sládek se svou fašizující tlupou.
Můj nejoblíbenější demagog Lubomír Zaorálek opět zazářil jako Nova na nočním nebi. Vyrazil do boje proti volnému pohybu osob na pracovním trhu v rámci Evropské unie. Jde o další ústupek ČSSD hysterii, kterou vyvolává část společnosti tíhnoucí k řešením, jež nabízí krajní pravice. ČSSD se tak znovu posouvá výrazně doprava.
Při vzpomínce na servilitu Miloše Zemana, Bohuslava Sobotky a dalších (sociálnědemokratických) představitelů státu vůči Číně a Rusku je hrdým českým občanům stydno. Holanďané na tom jsou podstatně lépe než my. Namísto servility projevují jejich představitelé zdravé sebevědomí, které nemůže narušit ani turecký prezident Erdogan, jenž má evidentně za to, že je prvním mužem po Bohu nejen v Turecku samém.
Docela vážně se hovoří o tom, že z matematiky by se nemělo maturovat, je to prý zbytečné. Ministryně školství Kateřina Valachová je přitom ze současné vlády v podstatě jediná, kdo se snaží o něco užitečného pro naši budoucnost. A když se jí něco i povede, stane se fackovací panenkou těch politiků, kteří namísto práce hodují, plkají a honí úspěch ve volbách populistickými hesly. Ke zvýšení prestiže matematiky přitom existuje více racionálních argumentů.