Čeští fašisté a fašizující politici včera i dnes - díl I.
Naše země směřuje k autoritářskému vládnutí. Hybateli v tomto ohledu jsou Miloš Zeman, Andrej Babiš, Tomio Okamura a jeho SPD, s podporou KSČM. O Okamurovi se říká, že je populista, nacionalista, xenofob či rasista. Máme přitom tradiční, prvorepublikový výraz, který významy těchto slov spojuje pod jeden: fašista. Bedlivý pozor však dávejme i na chování dalších stran a politiků. A nezapomínejme: vše začíná u rétoriky.
Vada systému
Okamurova rétorika je nejen lživá a demagogická, ale kryje se s rétorikou (a často i s požadavky), kterou používali již předváleční evropští fašisté, včetně těch československých. Okamura to samozřejmě říká v jiné době, která se od té ze dvacátých, třicátých a čtyřicátých let 20. století liší, avšak stejným způsobem vyvolává stejné nálady jako tehdejší fašisté: strach, nenávist či nesnášenlivost k menšinám, především k Romům, uprchlíkům a migrantům, pohrdání zastupitelskou demokracií, neúctu k demokratickým institucím a hodnotám. Demokracie má sice plná ústa, stejně jako měli vždy komunisté, ale další jeho rétorika a praktické požadavky nemají s demokracií co dočinění.
Obdobných hříchů se dopouští i prezident Miloš Zeman, který tolikrát měnil své názory, až se v lecčems posunul na krajní pravici. Velmi rozporuplné signály jdou z hnutí ANO. To se potácí od zastávání lidských práv (ministr Pelikán) až po čistokrevný populismus, xenofobii a pohrdání demokratickými institucemi v čele s parlamentem, čímž se vyznačuje Andrej Babiš i další politici ANO. Stejně jako Okamura a jeho SPD si počínají i různé neonacistické a fašistické bojůvky. Například Dělnická strana sociální spravedlnosti. Jejího předsedu Tomáše Vandase označil za neonacistu dokonce i sám Zeman!
Xenofobní je do určité míry i praktická politika a rétorika ODS a ČSSD. A občas se xenofobie dopouštějí i politici TOP 09 a Starostů a jednotlivci typu lidoveckého Čunka. Třeba když tyto strany iniciovaly zákon, který umožňuje vystěhovat mimo město či obec na tři měsíce člověka bez trvalého bydliště jen proto, že se třikrát dopustil nějakého přestupku - třeba, že slavil i po 22. hodině. Všichni přitom tento zákon aplikují v prvé řadě na Romy. Počínání těchto parlamentních stran zatím nepřesahuje únosnou míru, jde spíše o „vadu systému“ než útok na něj. Narozdíl od ANO a SPD nejsou nesystémové. Avšak, vzhledem k protofašistickému trendu běžícím napříč Evropou i USA, nemusí dlouho trvat a vše bude jinak.
Předválečný fašismus
Za druhé republiky (říjen 1938 až březen 1939) ani za nacistického protektorátu Čechy a Morava se čeští fašisté k moci nedostali, protože fašismus tu de facto zavedla část dosavadních demokratických stran, sama o sobě i pod tlakem zvenčí (Hitler) a zevnitř (čeští fašisté a nacisté). Od podzimu 1938 zde vládla Strana národní jednoty, složená z agrárníků, občanských stran a části národních socialistů. Nakonec tam vstoupila i Národní obec fašistická pod vedením Radoly Gajdy. Opozici tvořila Národní strana práce složená ze sociálních demokratů a levého křídla národních socialistů. Komunistická strana byla rozpuštěna.
Její poslanci sice zůstali v parlamentu, ale ten už neměl žádné slovo, protože vláda Rudolfa Berana prosadila zmocňovací zákon. Ten jí umožňoval vládnout bez parlamentu (stejným způsobem postupoval i Hitler v Německu po svém nástupu k moci). A pověřila příslušnou komisi, aby vypracovala změnu ústavy z demokratického na stavovský stát, po vzoru italského fašismu.
Na území České a Slovenské republiky vláda povolila nacistickou stranu (NSDAP), na německých školách zavedla norimberské zákony a začala připravovat protižidovská opatření směřující do celé společnosti. „Židé začali být omezováni ve výkonu povolání a byli propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a další profesní organizace usilovaly o vyloučení Židů a odstranění nepříjemné konkurence,“ píše server Holocaust.cz. Následoval počátek zřizování pracovních táborů. A československé ministerstvo vnitra nařídilo vracení uprchlíků před nacisty, Židů a německých antinacistů, do Sudet. (Viz článek serveru Holocaust.cz Druhá republika a židovští uprchlíci.)
Společné znaky českých fašistů a nacistů
Čeští předváleční fašisté se zhlédli v italském fašismu Benita Mussoliniho, na rozdíl od něj však byli až fanaticky protižidovští. Při vzmachu německého nacismu se někteří z nich přiklonili na Hitlerovu stranu a po vzniku protektorátu se z nich stali ti nejhorší kolaboranti s nacisty. Některé nepočetné skupiny od počátku vyznávaly Hitlerův nacionální socialismus. Všichni však, krom metod a způsobů, měli i několik společných zásad, které naplňovali svou rétorikou, praktickou politikou i pouličními bitkami:
=> Velmi silný antisemitismus a xenofobie - vyvolávání strachu a nenávisti vůči Židům, zednářům, Romům a bezdomovcům i proti uprchlíkům, kteří utíkali před Hitlerem z Německa a poté i ze Sudet.
=> Vyvolávání nenávisti vůči politickým odpůrcům, demokratům a komunistům.
=> Permanentní útok na zastupitelskou, parlamentní demokracii.
=> Označování lidí s odlišnými názory za zrádce vlasti (tehdy se nejhojněji používal výraz velezrada).
Lišili se v jednom bodu. Čeští fašisté kladli důraz na národní, etnicky čistý stát, pokud možno bez Židů, Němců, Romů… Čeští nacisté naopak chtěli, aby se český národ Němcům podřídil.
Atak na demokracii
Obdobné znaky dnes u nás vykazuje Okamura a v určitém segmentu i Zeman (proti uprchlíkům, politickým odpůrcům a ústavním zvyklostem) a Babiš (proti uprchlíkům a demokratickým institucím a zvyklostem). (Kromě antibolševismu, proti komunistům ani jeden z nich nic nemá, naopak.) Jen namísto Židů štvou dnešní fašizující politici proti muslimům jako celku, proti válečným uprchlíkům i migrantům.
Okamura dává důraz na národní stát, který by nejradši vyčistil od migrantů a Romů. SPD chce vystoupit z Evropské unie, kterou paušálně a lživě představuje jako nepřítele, jelikož nadnárodní rámec jí brání v uskutečňování její politiky. Jako zbraň k tomu si zvolila permanentní atak na parlamentní demokracii a jako nástroj referendum. (O referendu jako nástroji populismu, vedoucímu k diktatuře, někdy příště.) A, opět stejně jako předváleční fašisté, označuje Okamura lidi s jinými názory za zrádce.
(Příště o fašistické rétorice před válkou a dnes.)
Informace jsem čerpal především ze dvou knih na toto téma: z knihy Ivo Pejčocha Fašismus v českých zemích 1922 - 1945, kterou vydala Academia v roce 2011. A z knihy Tomáše Pasáka Český fašismus a kolaborace, 1922 – 1945, kterou vydal Práh v roce 1999. Dále ze serverů Romea.cz a Holocaust.cz a z dalších.
Článek vyšel na Romea.cz
Vada systému
Okamurova rétorika je nejen lživá a demagogická, ale kryje se s rétorikou (a často i s požadavky), kterou používali již předváleční evropští fašisté, včetně těch československých. Okamura to samozřejmě říká v jiné době, která se od té ze dvacátých, třicátých a čtyřicátých let 20. století liší, avšak stejným způsobem vyvolává stejné nálady jako tehdejší fašisté: strach, nenávist či nesnášenlivost k menšinám, především k Romům, uprchlíkům a migrantům, pohrdání zastupitelskou demokracií, neúctu k demokratickým institucím a hodnotám. Demokracie má sice plná ústa, stejně jako měli vždy komunisté, ale další jeho rétorika a praktické požadavky nemají s demokracií co dočinění.
Obdobných hříchů se dopouští i prezident Miloš Zeman, který tolikrát měnil své názory, až se v lecčems posunul na krajní pravici. Velmi rozporuplné signály jdou z hnutí ANO. To se potácí od zastávání lidských práv (ministr Pelikán) až po čistokrevný populismus, xenofobii a pohrdání demokratickými institucemi v čele s parlamentem, čímž se vyznačuje Andrej Babiš i další politici ANO. Stejně jako Okamura a jeho SPD si počínají i různé neonacistické a fašistické bojůvky. Například Dělnická strana sociální spravedlnosti. Jejího předsedu Tomáše Vandase označil za neonacistu dokonce i sám Zeman!
Xenofobní je do určité míry i praktická politika a rétorika ODS a ČSSD. A občas se xenofobie dopouštějí i politici TOP 09 a Starostů a jednotlivci typu lidoveckého Čunka. Třeba když tyto strany iniciovaly zákon, který umožňuje vystěhovat mimo město či obec na tři měsíce člověka bez trvalého bydliště jen proto, že se třikrát dopustil nějakého přestupku - třeba, že slavil i po 22. hodině. Všichni přitom tento zákon aplikují v prvé řadě na Romy. Počínání těchto parlamentních stran zatím nepřesahuje únosnou míru, jde spíše o „vadu systému“ než útok na něj. Narozdíl od ANO a SPD nejsou nesystémové. Avšak, vzhledem k protofašistickému trendu běžícím napříč Evropou i USA, nemusí dlouho trvat a vše bude jinak.
Předválečný fašismus
Za druhé republiky (říjen 1938 až březen 1939) ani za nacistického protektorátu Čechy a Morava se čeští fašisté k moci nedostali, protože fašismus tu de facto zavedla část dosavadních demokratických stran, sama o sobě i pod tlakem zvenčí (Hitler) a zevnitř (čeští fašisté a nacisté). Od podzimu 1938 zde vládla Strana národní jednoty, složená z agrárníků, občanských stran a části národních socialistů. Nakonec tam vstoupila i Národní obec fašistická pod vedením Radoly Gajdy. Opozici tvořila Národní strana práce složená ze sociálních demokratů a levého křídla národních socialistů. Komunistická strana byla rozpuštěna.
Její poslanci sice zůstali v parlamentu, ale ten už neměl žádné slovo, protože vláda Rudolfa Berana prosadila zmocňovací zákon. Ten jí umožňoval vládnout bez parlamentu (stejným způsobem postupoval i Hitler v Německu po svém nástupu k moci). A pověřila příslušnou komisi, aby vypracovala změnu ústavy z demokratického na stavovský stát, po vzoru italského fašismu.
Na území České a Slovenské republiky vláda povolila nacistickou stranu (NSDAP), na německých školách zavedla norimberské zákony a začala připravovat protižidovská opatření směřující do celé společnosti. „Židé začali být omezováni ve výkonu povolání a byli propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a další profesní organizace usilovaly o vyloučení Židů a odstranění nepříjemné konkurence,“ píše server Holocaust.cz. Následoval počátek zřizování pracovních táborů. A československé ministerstvo vnitra nařídilo vracení uprchlíků před nacisty, Židů a německých antinacistů, do Sudet. (Viz článek serveru Holocaust.cz Druhá republika a židovští uprchlíci.)
Společné znaky českých fašistů a nacistů
Čeští předváleční fašisté se zhlédli v italském fašismu Benita Mussoliniho, na rozdíl od něj však byli až fanaticky protižidovští. Při vzmachu německého nacismu se někteří z nich přiklonili na Hitlerovu stranu a po vzniku protektorátu se z nich stali ti nejhorší kolaboranti s nacisty. Některé nepočetné skupiny od počátku vyznávaly Hitlerův nacionální socialismus. Všichni však, krom metod a způsobů, měli i několik společných zásad, které naplňovali svou rétorikou, praktickou politikou i pouličními bitkami:
=> Velmi silný antisemitismus a xenofobie - vyvolávání strachu a nenávisti vůči Židům, zednářům, Romům a bezdomovcům i proti uprchlíkům, kteří utíkali před Hitlerem z Německa a poté i ze Sudet.
=> Vyvolávání nenávisti vůči politickým odpůrcům, demokratům a komunistům.
=> Permanentní útok na zastupitelskou, parlamentní demokracii.
=> Označování lidí s odlišnými názory za zrádce vlasti (tehdy se nejhojněji používal výraz velezrada).
Lišili se v jednom bodu. Čeští fašisté kladli důraz na národní, etnicky čistý stát, pokud možno bez Židů, Němců, Romů… Čeští nacisté naopak chtěli, aby se český národ Němcům podřídil.
Atak na demokracii
Obdobné znaky dnes u nás vykazuje Okamura a v určitém segmentu i Zeman (proti uprchlíkům, politickým odpůrcům a ústavním zvyklostem) a Babiš (proti uprchlíkům a demokratickým institucím a zvyklostem). (Kromě antibolševismu, proti komunistům ani jeden z nich nic nemá, naopak.) Jen namísto Židů štvou dnešní fašizující politici proti muslimům jako celku, proti válečným uprchlíkům i migrantům.
Okamura dává důraz na národní stát, který by nejradši vyčistil od migrantů a Romů. SPD chce vystoupit z Evropské unie, kterou paušálně a lživě představuje jako nepřítele, jelikož nadnárodní rámec jí brání v uskutečňování její politiky. Jako zbraň k tomu si zvolila permanentní atak na parlamentní demokracii a jako nástroj referendum. (O referendu jako nástroji populismu, vedoucímu k diktatuře, někdy příště.) A, opět stejně jako předváleční fašisté, označuje Okamura lidi s jinými názory za zrádce.
(Příště o fašistické rétorice před válkou a dnes.)
Informace jsem čerpal především ze dvou knih na toto téma: z knihy Ivo Pejčocha Fašismus v českých zemích 1922 - 1945, kterou vydala Academia v roce 2011. A z knihy Tomáše Pasáka Český fašismus a kolaborace, 1922 – 1945, kterou vydal Práh v roce 1999. Dále ze serverů Romea.cz a Holocaust.cz a z dalších.
Článek vyšel na Romea.cz