Jsme zhrozeni násilím islamistických teroristů, a právem. Jejich fanatismus, nelítostná bezohlednost a přesvědčení o vlastnictví té jedině správné pravdy, je smrtelný koktejl, který hýbe naším světem, každodenním i mediálním. Nejde však jen o naši obranu proti teroristickým útokům, i když o tu pochopitelně také. Stejně nebezpečný je virus mrzačící myšlení lidí, který s sebou islamistický fanatismus nese, protože je prudce nakažlivý.

O trendu nesnášenlivosti a násilí, který postupně mění Evropu a Spojené státy prostřednictvím neislamistických majitelů té „správné pravdy“, se sice také diskutuje, ale vcelku jej nepokládáme za natolik nebezpečný. Mediální diskurs nám říká, že nedosahuje rozměrů toho islamistického. To je pravda, zatím jich nedosahuje, to však neznamená, že je méně odporný než násilí a nesnášenlivost islamistická.

Počínání neislamistických násilníků není jakýmsi separátním jevem – je logickou součástí vlny fanatismu, která přelévá břehy po celé zeměkouli. Příčinou nenávisti a následného násilí je fanatismus, bez ohledu na to, jakým fundamentalismem se živí. V muslimském světě je nepřátelství namířeno vůči jinověrcům včetně jiných muslimů, v Evropě a USA raší ven za pomoci nástroje zvaného paušalizace a obrací se proti těm, kteří údajně představují bezprostřední nebezpečí: ne jen proti migrantům a muslimům, ale stejně tak Romům, Židům, názorovým odpůrcům …, kteří se nějak liší od představ nenávistníků o jednorodé, unifikované společnosti. Návrhy na násilné „řešení problémů“ jsou přijatelnější pro stoupající počet lidí, kteří se dosud vydávali za příznivce liberální demokracie.

Tolerantní muslimský svět

Islamistický fanatismus si ke své bezohlednosti došel postupně. Před tím byl muslimský svět k menšinám leckdy tolerantnější než ten křesťanský. Mezi muslimy žily miliony Židů, kupříkladu. V Iráku ještě v první polovině 20. století žilo podle některých odhadů okolo 200 000 Židů. Muslimští radikálové proti nim začali brojit až ve 30. letech 20. století – ve shodě s nástupem nacismu v Evropě. Vlna nenávistí a netolerance měla tehdy také rozměr mezinárodní – jedna společnost se nakazila od druhé, stejně jako dnes.

Fanatismus umí kráčet napříč náboženstvími, kulturami a kontinenty zároveň. Je natolik silný, že dokáže zasáhnout celý svět naráz, čehož svědkem jsou dvě světové válečné hrůzy ve 20. století. Muslimové vládnoucí ve středověkém jižním Španělsku žili s Židy v míru, kdežto křesťané, kteří zde vládli od 15. století, Židy ve vlnách vyháněli či vyvražďovali. Téhož se Židé dočkali během křižáckých tažení a pogromů v Německu, Polsku, v Haliči, na Ukrajině, v Rusku i jinde. Se vznikem národních států namísto křesťanského antisemitismu nastoupil na trůn antisemitismus nacionalistický. A v důsledku toho posléze i nacismus a jeho ideologicky zdůvodňovaná genocida Židů, Romů, homosexuálů, mentálně a zdravotně postižených lidí…

Život a nenávist jako hodnoty

Izraelský spisovatel Amos Oz v eseji „Jak vyléčit fanatika“ popisuje prastarý konflikt mezi fanatismem na jedné straně, a tolerancí, pluralismem a pragmatismem na straně druhé, ve vztahu k dnešku následovně: „To, čeho jsme svědky, je ovšem boj mezi fanatiky, to znamená lidmi, kteří jsou přesvědčeni, že účel – jakýkoli účel – světí prostředky, a zbytkem světa, jenž věří, že život je hodnotou sám o sobě, a nikoli pouhým prostředkem. Je to boj mezi těmi, kdo se domnívají, že spravedlnost, ať už tím slovem myslí cokoli, má přednost před životem, a námi, kteří si myslíme, že život stojí výš než jiné hodnoty, přesvědčení či vyznání.“

Vidíme ovšem, že onen zbytek světa vyznávající život jako nejvyšší hodnotu, se rapidně smrskává. Zatímco v první polovině 20. století ovlivnil nástup bolševismu, nacismu a fašismu muslimský svět, dnes naopak Evropané a Američané čerpají negativní energii u islamistů.

Kde začíná fanatismus

Fanatismus, o němž mluvíme, začíná tam, kde rozum jako prostředek k získávání poznání nahrazuje fundamentalisticky pojatá víra či ideologie. Mnozí lidé se v takovém čase přestávají řídit rozumem a podlehnou hojně šířeným emocím, najmě strachu a nenávisti, ideologickým heslům a zjednodušeným „pravdám“, tedy i propagandě a dezinformacím.

My v tomto směru neprožíváme nic nového. Lion Feuchtwanger to ve svém románu Oppermannové (Odeon, 1973) v souvislosti s asimilovanými německými Židy, kteří sami sebe pokládali za Němce, popisuje následovně: u továrníka Oppermanna se v době těsně po Hitlerovu nástupu k moci sešla dobrá společnost a hovoří o politice. Karl Hintze má za to, že všichni nacionalisti jsou hlupáci nebo podvodníci. Jacques Lavendel mu odpovídá:

„Nejste k těm lidem nespravedlivý? Vždyť síla této strany je právě v tom, že odmítá rozum a dovolává se instinktu. Dělat to tak důsledně jako tihle chlápci, k tomu je třeba inteligence a silné vůle. Ti pánové svým zákazníkům rozumějí jako každý dobrý obchodník. Jejich zboží je špatné, ale dobře prodejné. A jejich propaganda, jak říkám, first class. Nepodceňujte führera, pane Hintze. Obchodní dům Oppermann by si mohl gratulovat, kdyby měl takového šéfa propagandy.“

Čím se živí fundamentalismus

Společenská atmosféra a jednání lidí se pod propagandistickým tlakem postupně mění k horšímu. A, řečeno s filozofem Henri Bergsonem, nástroje naší mysli se stávají přítěží, když prostředí, pro které byly nezbytné, již neexistuje. Jak víme z historie, s takovou proměnou přichází jiný způsob uvažování – dosavadní žebříček hodnot se mění, ve vypjatých chvílích radikálně. Ztráta hodnot, které formují liberální demokracii, otevírá cestu fundamentalismu. A čím ten se živí? Ta strava bude nejspíš velmi pestrá, avšak tři hlavní chody máme na očích:

| - Nacionalismus, respektive jeho resentimenty vedoucí k nepřátelství vůči druhým.
| - Mravní relativismus, který smazává hranice mezi dobrem a zlem.
| - Ideologií poznamenané uvažování, respektive nadvláda ideologií nad rozumem, která se nám zadřela pod kůži během 20. století.

Ideologii chápu v souladu s filozofem Józefem M. Bocheńským jako druh světonázoru, který obsahuje kromě odpovědí na metafyzické, existenciální a morální otázky také dvě další složky, které jsou vlastní pouze ideologiím – jistou historiosofickou teorii, vysvětlující roli dané lidské skupiny, národa, třídy … v lidských dějinách, a také recept na záchranu lidstva. V běžném smyslu používáme toto slovo, když mluvíme o ideologii osvícenství, nebo o ideologii nacistické či komunistické. Lze však hovořit i o ideologiích novodobých, protože i ty určují předem, co a jak se má řešit, takže lidé nemají potřebu o tom příliš přemýšlet.

Jugoslávské války

Bleskový přechod k těmto třem hlavním bodům jsme mohli sledovat v do té doby multikulturní Jugoslávii během 90. let minulého století. K tomu, jak se z některých Srbů stali nacionalističtí fanatici, ochotní páchat násilí stejně hrůzné a odpudivé, jakého se dopouštějí fanatici islamističtí, vedla cesta prostřednictvím ideologie, respektive nacionalistické recidivy, jejímž cílem bylo Velkosrbsko. Pocit, že můj národ ovládá velké území, měl ospravedlňovat násilí na druhých. V reakci na to se dopouštěli obdobného násilí i ti druzí, napadaní (Chorvatsko, Bosna, Kosovo). Násilí, jak známo, plodí zase násilí.

V době jihoslovanských válek i později jsem hovořil s válečnými uprchlíky z Bosny a z Kosova. Vzpomínám si na jednoho čtrnáctiletého albánského chlapce z Kosova, na jeho rezignovaný pohled plný prázdnoty. Optal jsem se ho, co bylo tím momentem, který signalizoval změnu v soužití s jejich srbskými sousedy. „Jak to začalo, nevím,“ odvětil mi, „já jsem to pocítil na mém stejně starém kamarádovi, s nímž jsme byli odmalinka jako nerozlučná dvojčata. Jednoho dne za mnou přišel a povídá: stejně vás odtud všechny vyženeme. Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví.“

Podle názorů všech Jugoslávců, s nimiž jsem mluvil, včetně Srbů, stála na počátku postupného fanatizování lidí politika. Začalo to nenápadně, verbálně, xenofobními sentencemi politiků, intelektuálů a novinářů, hledáním a označováním vnitřního i vnějšího nepřítele, účelovou připomínkou historických nepřátelství (bitva na Kosově poli apod.), zdůrazňováním potřeby nacionalismu a na něm založených tradic…

Touto fází nyní procházíme i my. Můžeme jen doufat, že ony tři body u nás nepřeváží. Ovšem naše schopnost ctít darebáky i v těch nejvyšších funkcích rozhodně není obdivuhodná.

Breivik a jeho spřízněnci

Ve svém manifestu potvrzuje platnost oněch třech bodů i severský terorista Breivik, krom jiného i těmito slovy: „Protože chceme proniknout do marxistických médií propagujících multikulturalismus, jsme nuceni přistoupit k brutálnější a dech beroucí operaci, která povede k obětem. Pokud se už rozhodnete udeřit, je lepší zabít co nejvíce lidí, jinak riskujete, že ideologický dopad činu nebude dostatečný… Většina lidí nás nyní odsuzuje jako teroristy. Ale za sto let budeme oslavováni jako předvoj, jako hrdinové, kteří položili životy v boji proti tyranům.“

Je dobré si vzpomenout na tato Breivikova slova vždy, když nějaký ideologický pomatenec nadává druhým lidem do neomarxistů jen proto, že mají odlišné názory a pohled na svět. Tito výrobci hesel zřetelně směřují k Breivikovu manifestu coby ideologickému východisku. A posouvají tím směrem i celou společnost.

Ano, multikulturalismus občas podlehne hlasatelům různých ideologií či se v očích některých jednotlivců sám stává ideologií, ale tak je to s veškerými ismy. Svatá válka dnešních „bojovníků proti neomarxismu“ je postavena na fundamentalismu, který se již násilnicky projevuje. A nejde jen o Breivika – politickým, rasistickým či xenofobně motivovaným násilím si procházejí prakticky všechny evropské země i Spojené státy.

Pár příkladů z mnoha: V Německu neonacistická skupina po několik let cíleně vraždila přistěhovalce. U nás po listopadu 89 došlo k více než dvaceti rasistickým vraždám Romů, zastánců lidských práv či cizinců (súdánský student). Letos v srpnu snížil pražský vrchní soud trest vrahovi, který zastřelil Roma na chomutovském sídlišti, na sedm let. I Maďarsko si prošlo sérií vražd Romů.

V Británii nacionalisté útočí na Středoevropany, nejčastěji na Poláky. Týden před hlasováním o brexitu zavraždil nacionalista labouristickou poslankyni Jo Coxovou, která usilovala o setrvání Británie v Evropské unii. V Itálii v roce 2016 skupina nacionalistů ukopala nigerijského uprchlíka, který utekl před islamisty z Boko Haram, letos v létě postřelili tamní extremisté třináctiměsíční romskou holčičku a zranili italskou atletku s tmavší kůží. V srpnu 2016 napadla skupina útočníků zápalnými lahvemi jeden z největších romských táborů ve francouzské Marseille hned dvakrát za sebou. Romové měli i střelná poranění.

Na Ukrajině letos zavraždili nacionalisté několik Romů, tamní režim zatím není schopný za to někoho potrestat, přestože z pogromů na romské enklávy existují videa, na nichž jsou vidět tváře některých útočníků. Letos v červnu ukopal Slovák na ulici Filipínce. Rusko je neonacistickým násilím dlouhodobě zaplaveno, například před čtyřmi lety stáli před soudem členové Bojové organizace ruských nacionalistů, kteří mají na svědomí vraždy přistěhovalců z Kavkazu a zemí střední Asie, antifašistů, advokátů a soudců. Vraždění v Evropě a USA na základě ideologického fanatismu, což je v podstatě definice terorismu, by vydalo na hodně dlouhý seznam.

Klaďme si otázky

Asi bychom si měli začít klást i ty otázky, o nichž víme předem, že odpovědi nabídnou až v momentě, kdy se jejich obsah začne naplňovat. A to proto, abychom měli možnost přemýšlet o něčem podstatném: o způsobu uvažování, z něhož vyvěrá násilí.

Jak dlouho pro nás bude evropský fanatismus méně nebezpečný než ten současný islamistický? A až nastoupí naplno, dokážeme ho rozpoznat, bránit se mu a vystoupit proti němu? Nebo mu velká část Evropanů podlehne, stejně jako ve 20. století vzhlížela k hitlerismu, stalinismu a různým formám fašismu? Přemýšlejme o tom hned. Většina Evropanů nacionalismu, xenofobii a rasismu nepodlehla … Zatím.



Článek vyšel v reuve Babylon