Donald Trump nechal Kurdy, kteří s americkými vojáky po boku bojovali proti teroristům z tzv. Islámskému státu, na holičkách. Odvolal své vojsko ze severu Sýrie a vyklidil tak pole válečnému tažení tureckého diktátora Erdogana. Co z toho a dalšího Trumpova chování plyne pro nás, Evropskou unii i Českou republiku?

Trumpovo Turecko

Odsoudili to všichni, kromě Ruska – Putin pouze vyzval Turky, aby respektovali územní celistvost Sýrie – jinak řečeno: Kurdy klidně vyžeňte, ale celá oblast musí i nadále patřit Sýrii. Jinak panuje vzácná shoda. Trumpův i Erdoganův postup se nelíbí americkým zákonodárcům včetně většiny republikánských, odsoudila jej Evropská unie i Velká Británie, Německo a Francie zvláště, odsoudila to po počátečním zaváhání premiéra Andreje Babiše i česká vláda. A odsoudily to všechny parlamentní české strany, nejen ty demokratické, ale dokonce i komunisté a Okamurovi fašisti.

Americký prezident po silné kritice, která se na něj sesypala ze všech stran, pohrozil, že „totálně zničí a vymaže z povrchu zemského“ tureckou ekonomiku, jestliže Ankara podnikne v reakci na stahování amerických vojáků ze Sýrie cokoli, co bude on ve své neskonalé moudrosti považovat za překročení určité hranice. Jde jen o další stupidní twitterový výkřik, jimiž Trump „dělá politiku“. Asi ho ani nenapadlo, kdo všechno by odnesl to, kdyby Turecku ničil či dokonce zničil ekonomiku. A pokud to myslel jen jako výhrůžku v rámci svého obvyklého způsobu „vyjednávání“, pak ji Turecko brát vážně nemusí, což také činí, už jsou první mrtví civilisté i kurdští vojáci.

Kvůli Trumpovu chybnému stažení amerických vojáků z kurdské oblasti v Sýrii jsou ohroženy i okolní země včetně Izraele. Válka se může odrazit na dění v celém velmi nestabilním regionu včetně rozpoutání dalších ozbrojených konfliktů mezi již znesvářenými stranami. Turecko po celou dobu syrské občanské války obchodovalo i jinak spolupracovalo s teroristy z tzv. Islámského státu a není vyloučeno, že mu nyní napomůže ke znovuzískání nějakého syrského území. Již dnes „díky“ jeho invazi prchají teroristé z této organizace z vězení.

Erdoganovi Kurdové

Podle Erdogana jsou syrští Kurdové stejní teroristé jako ti turečtí, ale pro to neexistuje žádný důkaz. Naopak – bojovali proti teroristům (s nimiž Erdogan naopak spolupracoval) a porazili je. A ani všichni turečtí Kurdové nejsou teroristy, právě tak jako jimi nebyli a nejsou všichni Baskové, Irové, Italové, Němci, muslimové atd.

Turci se svými diktátory nechávají manipulovat. Před sto lety spáchali genocidu Arménů, což dodnes až agresivně popírají. Když dnes vyvraždí či v rámci etnické čistky vyženou Kurdy, budou znovu jen zatloukat či ospravedlňovat své konání demagogickými argumenty. A ostatní se s tím přes počáteční protesty časem smíří, politika appeasementu je v Evropě bohužel hluboce zakořeněná. Nejčerstvějším příkladem je neustálá snaha některých politiků ze zemí EU o zlepšení vztahů s Ruskem. Okupaci Krymu a Donbasu již nepokládají za překážku.

USA se stávají neposlehlivým spojencem

Spojené státy se pod vedením Donalda Trumpa stávají velmi nespolehlivým spojencem. Evropské země se už nemohou spoléhat na Američany jako na garanty své bezpečnosti – to by vzhledem k Trumpově nekompetenci bylo příliš velké riziko, vůči evropským občanům nezodpovědné. A Turecko se svým jednáním pozvolna vyřazuje ze Severoatlantické aliance – pokud ta by chtěla zachovat demokratické hodnoty, pro něž vznikla.

Je proto načase postavit armádu evropskou. S tím bude méně práce, než se zdá na první pohled. Začít můžeme tím, že evropská část NATO bude společně více cvičit než dosud, více spolupracovat na rozvědné a kontrarozvědné činnosti, na kybernetické přípravě na střet, na vojenském výzkumu a společném (kompatibilním) vyzbrojování.

Tím se Spojené státy v rámci NATO dostanou na vedlejší kolej a bude jen na nich, jakou cestu si vyberou: návrat k demokracii a jejím hodnotám, nebo pokračování ve zcela nekompetentních diktátorských Trumpových móresech bez ohledu na životy spojenců. Trumpovo sesazení z trůnu je evropském bezpečnostním zájmem číslo 1. Ale i kdyby se to americké administrativě či tamním voličům povedlo, může po něm nastoupit politik stejného nebo podobného kalibru. EU musí být dostatečně silná na to, aby si zajistila bezpečnost sama. To ovšem bez silné armády nepůjde.

Jde jen o to, jestli členské státy EU budou schopny politického rozhodnutí, které by zavedení společné armády umožnilo, respektive, zda na to přistoupí populisticko-nacionalistické vlády v čele se zeměmi Visegrádské čtyřky.

Článek vyšel v mírně odlišné formě v časopise Babylon.