Milý deníčku, tak zase nastupují roušky. Zatím jen ve vnitřních prostorech. Moc jsem se na to těšil.

Schválně jsem šel do U Pramene, abych si tu společenskou hru vyzkoušel. Přišel jsem, v roušce samozřejmě, dal si pivo a párek. Před každým napitím jsem si obřadně roušku sundal, složil do pouzdra na brýle a strčil do kapsy. Po hltu jsem pouzdro obřadně vyndal z kapsy, otevřel a roušku si způsobně nandal na ksift. Totéž po každém kousnutí do párku. Ostatní se po mě začali opičit a už to jelo. Za chvíli celá hospoda sundavala a nandavala roušky téměř synchronicky.

Potom Drobka napadlo při každém sundání a nandání zavolat "hej rup" a z U Pramene bylo na hodinku Osvobozené divadlo.

Nálada stoupala úměrně počtu zvolaných "hej rup". "Jednou novičok," zařval najednou Piviš na celou hospodu a rozverní uprameňáci se přidali. Pan Tůma dovalil rumy a omlouval se, že má jen starý typ novičoku, protože v Moskvě vázne objednávka.

Celá ta zábava končila skandováním "Ať žije Babiš, když novičok vaříš." Nepostřehl jsem, jak se k tomu hospoda propracovala, protože jsem mezitím vysmahl asi pět novičoků se zelenou a dobrých osm žbrďolů. Můj abstinentský organismus trpěl a mozek se nedokázal patřičně soustředit.

Když jsme večer důstojně opouštěli lokál, nepoznal by nás ani domovní důvěrník. Nejen kvůli rouškám, podotýkám.

Bábele mě přivítala mile, ohřála mi hovězí vývar, sundala boty, odtáhla na gauč, přikryla dekou... v tom jsem se probudil a zjistil, že ležím na Drobkovi v rohu náměstí Andreje Babiše. Jak jsme se ocitli ve vládní čtvrti, netuším, od U Pramene je to dobré tři kilásky. Drobek zvolna oddechoval a co chvíli ze spaní zvolal "hej rup". A usmíval se při tom. Já se neusmíval, byl jsem vzhůru.