Milé, ženy, mám k vám prosbu. Když nakupujete v samoobsluze, připravte si, prosím, peněženku nebo kartu už v momentě, kdy stojíte ve frontě u pokladny. Buďte, prosím, ohleduplné k ostatním zákazníkům. Děkuji.

Chodím nakupovat pravidelně do naší sámošky, které jsem říkal "U zlodějů" než jsem začal chodit jinam a seznal, že takto by se dnes dalo říkat každé prodejně.

Dnes jsem si liboval, že jsem stihl zaujmout pátou pozici ve frontě, zatímco u vedlejší pokladny stálo zákazníků osm. Ty čtyři přede mnou byly ovšem ženy. Každá z nich se začala štrachat v kabelce až v momentě, kdy jí pokladní sdělila výši ceny nákupu. A každé z nich to trvalo dost dlouho, než tu peněženku našla, jedné z nich nejméně dvě minuty. A samozřejmě - nákup do tašek začaly dávat až poté, kdy zaplatily. Chytl jsem z toho baldachýnovou nemoc.

Když jsem přišel na řadu, u vedlejší pokladny právě odcházel devátý zákazník - kdybych si stoupl tam, byl bych tedy již odbaven. A tak nebo podobně je to pokaždé!

Je to takový zvláštní jev, zatímco většina mužů (a nakupuje jich opravdu hodně) vyndá peníze nebo kartu z kapsy či tašky hned a nákup ukládá již při jeho markování, ženy si zvykly tímto jímavým způsobem na sebe upoutávat pozornost. A protože mám lidi rád, a ženy obzvlášť, tak mlčím a trpím.

Jen jednou jedinkrát jsem nervy neudržel - ve frontě na autobus, kde jsme s mou drahou stáli asi tak na čtyřicátém místě, jsem směrem k cestující, která se u řidiče takto přehrabovala v kabelce, pohrdavě utrousil: "no jó, ženská". Nepřejte se zažít ty pohledy ostatních žen. Vražedné... chladné ocelově modré oči mě probodávaly svými lasery jako máslo. I má bábele do mě šťouchla loktem (au) a echt hlasitě mě pokárala: "drž hubu, ty jeden mužskej." A bylo... držel jsem hubu.

Víte co, milé ženy? Možná by bylo lepší, kdybyste nakupovat nechodily a zadaly tento úkol svým lepším polovičkám - aspoň by muži byli v domácnostech co platní. Dobrý nápad, ne?