V jakém psychickém stavu sem přicházejí ukrajinští uprchlíci? Jaké mají starosti? Co se děje s jejich dětmi? Jak působí ukrajinské psycholožky u nás? Prosba o trpělivost. O tom a dalším píše psychoterapeutka Věra Roubalová Kostlánová.

Pomoc ukrajinským rodinám po půl roce války

Dělám hodně supervize ukrajinským psycholožkám, které u nás nyní působí, i pomáhajícím organizacím. Po půl roce jejich velice obětavé práce jim chci od srdce poděkovat!

Myslím, že po půl roce nastupuje u všech velká únava. Jako by končila první etapa, kdy naši lidé obětavě pomáhali a příchozí byli vděční za tu velkou pomoc. Teď příchozí vnímají nekonečnost ruské invaze a beznaděj z nejistoty. Co bude, kde budeme dále, co bude s našimi dětmi, jak se uživíme, kdy uvidíme své muže, bratry, otce? Uvidíme ještě své staré nemocné rodiče, kteří na Ukrajině přežívají bombardování a cílené ničení všeho živého i neživého?

U příchozích vnímám potřebu alespoň malé jistoty pro své rodiny. Končí jim zdravotní pojištění od státu, po půl roce končí i humanitární příspěvek 5 tisíc korun. Dostanou se jejich děti do školy? V jakém jazyce se budou učit? Seženou práci, aby si mohli konečně platit malý, ale svůj byt? Budou moci žít konečně co nejvíce podle sebe a tak jak byli zvyklí? Najdou v Čechách praktického lékaře pro svoji šedesátiletou maminka a své děti?

Toto vše a mnoho dalšího se odráží v terapiích, supervizích i v individuální či kolektivní pomoci. Ukrajinské ženy musejí hlavně zajistit existenci své rodiny a často se marně pokoušejí najít jiné, než kolektivní bydlení. Často jsou také čeští hostitelé v bytech již unavení a obě strany vnímají, že by to chtělo odejít a najít něco svého. Většina příchozích se velmi intenzivně učí česky a poměrně dobře se domluví. Velká část se rozhodla vrátit na Ukrajinu, do velice nejisté i nebezpečné situace.

Ze své práce mám bohužel bolestné zkušenosti s transgeneračním přenosem traumatu. Ať už to byl transgenerační přenos traumatu holocaustu (z generace na generaci), nebo jiný, vím, jak velké následky válečná a další traumata na další generace mají. V rodinách po holocaustu se o prožitých traumatech v naprosté většině nemluvilo. Tím se dále přenášelo trauma ve fantaziích druhé a dalších generací. Je o tom napsáno mnoho knih a je to prokazatelné.

Nedaleko od nás, na Ukrajině, bylo zaseto nespočet nepřátelství, křivd a traumat. To vše se bude určitě po generace přenášet na další generace. My můžeme přispět svojí vstřícností a pochopením, aby Ukrajinci u nás našli bezpečí a klid a mohli, pokud budou chtít, o svých traumatech mluvit. Již to je základ k tomu, aby se traumata přenášela na další generace méně a pokud možno ve srozumitelné podobě. Je to také určitá prevence posttramatické stresové poruchy.

V poslední době jsem se při supervizích setkala s příběhy rodin, které přišly až teď a prožívaly hrůzy války a velké stresy dlouhodobě, a často přišli o všechno. Naštěstí jim obětavě pomáhají čeští dobrovolníci, ale oni i přesto cítí velkou bezmoc a z ní plynoucí (až) vztek. Nedávno přišla do Čech z Ukrajiny maminka s hudebně talentovanou desetiletou dcerou. Dcera tady nevychází z domu, bojí se hluku, má děsivé sny. Maminka stále pláče a má strach o svoji nemocnou matku, kterou tam musela nechat.
Nedávno přišla rodina, která bydlela nedaleko Rusy okupované jaderné Záporožské elektrárny. Maminka, aby zachránila děti před akutním nebezpečím, se nakonec rozhodla a odešla s dětmi k nám. Zůstala tam matka, která se stará o její invalidní sestru. U nás v Čechách teď obcházejí instituce a nemohou najít bydlení, jsou zoufalí. Starší ze dvou dětí nechce s nikým mluvit, všeho se leká, má panické ataky. Naštěstí rodina narazila v Praze na vytrvalé dobrovolníky, kteří jim pomáhají. Ale sociální i jiná práce s nimi je velmi složitá a vyčerpávající.

Ukrajinské psycholožka pracovaly dlouhé měsíce jako dobrovolnice v komunitních centrech a k tomu také online s klienty na Ukrajině, Polsku a jinde, kam Ukrajinci odešli. I ony jsou již vyčerpané a potřebují kromě supervize hlavně nějakou svoji životní jistotu, zaměstnání a klid i pro svoje rodiny. I ony se musejí rychle naučit pracovat s velmi traumatizovanými lidmi, dětmi i celými rodinami. I ony mohou pomoci k tomu, aby se traumata a nepřátelství zasetá ruskou agresí nepřinášela na další generace v té nejhorší variantě.

Proč to celé píši? Chtěla bych nás, Čechy poprosit o trpělivost a laskavost a pochopení. Chtěla bych naší vládu poprosit o další konkrétní pomoc Ukrajině, to je to, co je tam teď potřeba. Ze své rodinné historie vím, jak bylo důležité vojenský porazit agresora Hitlera a že jiná naděje na přežití nebyla.

Chtěla bych nás, Čechy poprosit o pochopení těžké situace na Ukrajině a o solidaritu. Solidarita není zadarmo, musíme vědět, že můžeme my sami přispět k izolaci agresora tím, že budeme šetřit plynem a budeme za něj platit více.

Poprosím o pochopení toho, že příchozí z Ukrajiny prodělávají velice těžkou, novou zkušenost. Nejsou to lidé, kteří se rozhodli žít jinde, byli vyhnání válkou a bezprávím. A to je situace naprosto jiná. V našich nevládních organizacích máme letitou zkušenost s uprchlíky z válek v bývalé Jugoslavii, z Afghánistánu, z Čečenska, ze Sýrie a dalších válkou sužovaných zemí. Ale do pomoci ukrajinským uprchlíkům se zapojila celá společnost a v tom je to tak zásadně jiné. Najednou i my osobně vnímáme to, co se s nimi děje, čím prochází a jak se cítí. I to, jestli se nám chce, nebo nechce, myslet na to, jak to ještě bude dlouho trvat, jak dlouho budou ještě potřebovat naši pomoc.