Co znamená ono "vyrovnávání se s minulostí", o němž se teď díky panu Fremrovi hovoří tak často. Z odpovědí odborníků a novinářů se to nedozvídáme, protože si s tím termínem sami nevědí rady, nebo si rovnou nevidí na zub moudrosti.

Šídlův bojový pokřik

Tak třeba Jinřich Šídlo ze SeznamZprávy.cz v souvislosti s debatou kolem kauzy Fremr iksoval (twitter se dnes jmenuje X): „České vyrovnávání se s minulostí skončilo prezidentskou volbou v lednu 2023.“

Ale kdyby to v lednu skončilo, tak by Šídlo neměl v srpnu na co reagovat, že. O minulost JUDr. Fremra by se nikdo nezajímal, protože jsme se už navyrovnávali dost na to, aby tomu byl konec. Vyrovnávání se s minulostí nemohlo skončit prostě proto, že ani pořádně nezačalo. Jenom čas od času vyplave na povrch nějaká kauza - a ta vyplave právě proto, že se s tím vyrovnáváním pořádně nezačalo. Hlava XXII.

Továrník Honzejk zachraňuje chudičkou husopasku

Velmi dojemný komentář napsal komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk, jeho text je založen na křesťanských stereotypech, jak je chápou autoři pohádek pro dospělé a červené knihovny. Úryvek tohoto komentáře uplacíroval Honzejk na facebooku - sdílel jsem ho na svém profilu a nazval jsem jej takto: Kterak humanismus korá, až okorá ve svůj protiklad. Inu, čtěte sami:

"Než se pohoršovat nad soudcem Fremrem, který soudil podle tehdy platných zákonů, by bylo možná lepší připustit, že na chodu komunistického režimu jsme se nějak podíleli všichni, kterým je dnes kolem padesátky. A že, pokud nepatříme mezi pár tisíc aktivních disidentů, nemáme nárok tvářit se morálně nadřazeně. Že ne? Co třeba učitel, který nutil žáky recitovat budovatelskou poezii? Co mistr v libovolném provozu, který nutil chodit dělníky na schůze brigády socialistické práce? Co mládenec, který mechanicky vstoupil do SSM, aniž by ho napadlo, že to něco znamená? Ti všichni mají rudé máslo na hlavě. Správné by bylo se kát a přemýšlet o vlastní vině. Ne soudit ostatní."

Reagoval jsem na to s jistou dávkou ironie: vzal jsem jeho slova, jak je napsal, ale zasadil jsem je do jiného totalitního režimu 20. století, aby bylo vidno, jaké absurdity se dopustil:

„Než se pohoršovat nad soudcem Freislerem, který soudil podle tehdy platných norimberských zákonů, by bylo možná lepší připustit, že na chodu nacistického režimu jsme se nějak podíleli všichni, kterým je dnes kolem padesátky. A že, pokud nepatříme mezi pár tisíc aktivních disidentů, nemáme nárok tvářit se morálně nadřazeně. Že ne? Co třeba učitel, který nutil žáky recitovat vlasteneckou poezii? Co mistr v libovolném provozu, který nutil chodit dělníky na schůze brigády nacionálně-socialistické práce? Co mládenec, který mechanicky vstoupil do Hitlerjugend, aniž by ho napadlo, že to něco znamená? Ti všichni mají černé máslo na hlavě. Správné by bylo se kát a přemýšlet o vlastní vině. Ne soudit ostatní."

A pod to jsem pro pana Honzejka dodal: Míru viny nebo odpovědnosti jednotlivců za totalitní režim je nutné rozlišovat. Nelze všechny házet do jednoho pytle s tvrzením, že za to můžou všichni. Či opakovat nesmysl, že všichni byli zároveň viníci a oběti. Vy nevidíte rozdíl mezi bachařem, který mlátil politické vězně, a studentem, který šel na 1. máje v průvodu?

Řádí v HN nebezpečný komunistický vir?

Možná, že v nakladatelství Ekonomia, které HN vydává, řádí neznámý a velmi nebezpečný komunistický virus, který unikl z laboratoře v Pekingu, v tom případě se mu nedivme. Pokud to tak není, má podle Honzejka spočívat vyrovnávání se s minulostí tak, že všichni od padesátky vejš drží hubu, protože za komunistický režim můžou všichni, kromě pár tisícovek disidentů, jak také píše.

Zde opět zapracovala Honzejkova červená knihovna: ... husopasku Stírskou zachránil před zneuctěním továrník Dubský… Jenže ve skutečnosti ji zachránil proto, aby ji sám mohl zneuctít.

S některými disidenty to bylo podobně: v padesátých letech zdatně sekerničili v různých bolševických organizacích, iniciativách a funkcích, po roce 1968 odešli z partaje nebo je vyhodili, a poté podepsali Chartu 77. I tito disidenti se samozřejmě na vzniku a udržování komunistického režimu v padesátých a šedesátých letech podíleli, někteří dost výrazně, což ovšem Honzejk v rámci své červené knihovny nemůže zveřejnit, protože by porušil pravidla žánru.

Žáku Honzejku k tabuli. Kdo v 50. letech napsal toto srdceryvné vyznání lásky masovému vrahovi?

Pro nás budou vzkvétat příští léta,
živ je komunismus, mládí světa,
až se jednou rozezpívá všude,
Vaše srdce s námi tančit bude,
soudruhu Staline!

František Kriegl, signatář Charty 77, jehož si máme proč vážit za jeho chování v roce 1968 i později (samozřejmě i já si ho za to moc vážím), založil po roce 1946 Lidové milice, díky nimž mohli komunisté provést v únoru 1948 puč bez jakýchkoli obav.

Zapovězený antikomunismus

Co je tedy ono vyrovnávání se s minulostí? Je to konání, které se mělo udělat vzápětí po listopadu 89, avšak neudělalo, protože k moci se dostali Honzejkové poznamenaní falešně chápanými křesťanskými hodnotami, kteří mají radši pohádky pro dospělé než pravdu.

Vyrovnávání se s minulostí musí začít otevřením archivů a přístupem celé veřejnosti ke všem dokumentům, včetně seznamů příslušníků a spolupracovníků Státní bezpečnosti a dalších zločineckých organizací, zrušením či překonáním veškerých dosavadních tabu v diskusích a polemikách. Je třeba přestat mlžit a zastírat, je třeba postavit se k vlastní minulosti přímo a s touhou po pravdě. A je také třeba, aby se zločiny komunismu mnohem intenzivněji než dosud zabývaly všemožné historické instituce. Co vím, tak dobře to dělá jen Ústav pro studium totalitních režimů - a i ten jen tehdy, když v něm právě nevládnou historičtí revizionisté.

A, ano, součástí toho vyrovnávání by mělo být i přiznání vlastní odpovědnosti, na prvním místě těch, kteří se provinili nejvíc. Protože však po listopadu 89 bylo slovo antikomunismus slovem zapovězeným, ba sprostým, a o zločinech komunismu - komunistů se hodně dlouho držela veřejná ústa, tak k žádnému pokání ani dojít nemohlo. Tož tak.