O tom, že je tu totalita a nesvoboda nejvíc a nejčastěji pokřikují ti, kteří by u nás chtěli zavést totalitu nebo aspoň nějaké to autoritářství, omezit svobodu a zničit demokracii. Nejvýraznější jsou v tom Andrej Babiš a Tomio Okamura.

Člověku se příčí psát o Babišovi a Okamurovi. Jednak proto, že se musí brodit tím hnusem, který za sebou zanechávají, jen otevřou ústní dutinu, jednak v tom hraje roli jev, který bych pro naše potřeby pojmenoval Zemanův efekt: politik tak dlouho a tak často nafukuje vlastní ego, šíří zášť, označuje druhé za nepřátele a plácá další pitomosti a nesmysly, až jsou z toho všichni znechuceni či decimováni a přestanou reagovat.

Babiš i Okamura jsou dokonale vyprázdnění panáci, bez srdce i bez mozku, patří k lidem, kteří už tu 360 let nemuseli být, jak si z takových typů utahoval Jan Werich.

Andrej Babiš zná dobře jediné: peníze a způsob, jak je ve vlastní prospěch rozmnožovat, mnohdy bezohledně, na úkor druhých i na úkor přírody (přemíra chemických hnojiv). V tom je typickým kapitalistou devatenáctého století: co mu přijde do cesty, to pozře, když to nejde koupit, tak to převálcuje. V jeho firmách pracují nevolníci za pár vydřených grošů.

Tomio Okamura neumí vydělávat jinak než politikou. Nic jiného nejspíš neumí, nebo ne natolik, aby ho to uživilo. Dokonce ani všeobecně oblíbeným plyšákům se to nepovedlo. Dnes je z něj obchodník s nenávistí. Z obou kultur, v nichž má díky svému původu kořeny, si vybral to nejhorší možné: kráčí ve stopách japonského i českého prvorepublikového fašismu. A to je u nás artikl natolik dobrý, že se jím uživí.

Proč obě tyto prázdné nádoby tedy obdivuje a volí tolik lidí? Nejspíš se v nich vidí. Tvoří to výstižný obrázek o stavu a úrovni naší společnosti. Může za to i většina předchozích politiků, respektive jejich nenažranost, s níž diskreditovali demokracii a přispěli tak k tomu, že i takové morální zrůdy jako jsou Babiš a Okamura se i jinak dobrým lidem mohou zdát přijatelné.

Koukám kolem sebe a hledám politiky, kteří jsou jiní, kteří, na rozdíl od našich dvou hrdinů, mají hlavu i srdce a jsou něčím plní. Pár jich vidím, ale nemají většinou hlavní slovo ve svých stranách. A když mají, jako třeba Petr Fiala, pak jeho snažení diskreditují prázdné nádoby ódeesácké, jako třeba pročínský soudruh Jan Zahradil, demagogický kulturní válečník Marek Benda nebo ideologičtí pomatenci Zbyněk Stanjura a Jan Skopeček, kteří v hlavě nemají nic jiného než ideologické konstrukty pravice dvacátého století, bez ohledu na zoufalý stav státní pokladny (kterou vybrakoval Babiš).

Dobří politici jsou jistě i v dalších stranách vládní koalice, problém však je, že musejí držet basu s ODS, nebo že nejsou dostatečně odvážní, aby ji dráždili bosou nohou. ODS prostě nemá na to, co by naše země potřebovala jako sůl: říci lidem pravdu, že se musíme nejméně na dvě volební období opravdu, skutečně a obrovsky uskromnit, protože jinak zkrachuje země a s ní i my. Že nesplatíme státní dluh, nepostavíme nové byty pro mladé rodiny a potřebné dálnice a silnice, nezlepšíme životní prostředí, nezlepšíme vzdělávání, nevyzbrojíme armádu - když se na to všichni nesložíme!

Plným makovicím přeji zdar, pokud se tohoto úkolu chopí. Ale vsadil bych tři skleněnky a jednu cíněnku, že se toho žádná z nich neodváží.