Přistihl jsem se náhle, v dějinném přelomu, že začínám vnímat zimu. Bylo dobře mínus patnáct stupňů Celsia, ale já bych správně měl být zcela unesen euforií a naléhavostí okamžiku, který se historií vine coby vzkaz poníženým: nyní přichází naplnění vašich tajných tužeb.

Nebýt onoho prastarého dodatku, že člověk umí také zklamat vlastní naděje vkládané do svobody, nemusel bych mít to mrazení. Přesto však: zvoním klíči a křičím Štěpán k lopatě spolu s ostatními rozzářenými tvářemi, ve starobylé Praze obehnané trnitými stonky policejních a milicionářských bodáků, na Václavském náměstí, kde se jednotlivci chtiví změny shromáždili v sílu jednoty, aniž by v tu chvíli mysleli na to, že jednota může být pouze dočasná.

Ti, kdož si nás vybrali za nepřátele, byli konečně veřejně souzeni; těm, kdo svévolně prorostli žilami společnosti a našimi životy, těm, kteří nám se zalíbením lámali hnáty a stali se proto našimi nepřáteli, zvonili jsme na cestu poslední. My, lůza z ulice, škol, divadel a fabrik, z panelových cel pro chovance režimu, my, jimž všemocní zplanýrovali svědomí, pískali jsme teď a otvírali si na ně hubu, panebože konečně jsme si pouštěli hubu na špacír; my dosud mlčenliví tam, kde bylo třeba protestovat, a mnohomluvní tam, kde stačilo jedno rázné NE, jsme se, jako už tolikrát v běhu věků, napřimovali, v tom úchvatném davu spřízněných duší, v tom zástupu příslušném jedinému cíli.

Nejsme jako oni! - pauza - Nejsme jako oni! - pauza... skandujeme nadšeně, my, kteří nechceme nikomu lámat páteř, kteří namísto kriminálu vzýváme lopatu, tedy poctivou práci, coby prostředek spravedlivého vyrovnání.

"Do prdele, to je ale kosa," ozvalo se vedle mě poklidným, oznamovacím tónem. Ten hlas zastavil pohyb mých rukou, právě jsem se chystal tleskat a přidat se ke skandování: Už je to tady! - pauza - Už je to tady! - pauza... Ten shrbený nenápadný človíček neurčitého věku evidentně také vnímal zimu; nebyla mu jen zima, ta byla všem, jemu mrazilo v zádech, stejně jako mně. "Leze to do kostí víc než na Staromáku v únoru osmačtyřicet," vypouštěl dál slova jen tak do prostoru, "kdo by to v listopadu čekal."
"Tam jste byl také?" optal jsem se jej ironicky.
"Tam také," přikývl s naprostou samozřejmostí, "proč tě to zajímá?"
"Jste snad komunista? Nebo jen profesionální demonstrant?" reagoval jsem trochu podrážděně. Začínal mi lézt na nervy, kazil mi prožitek spříznění, onen pocitový vzmach, který pozvolna odplavoval moji lhostejnost plynoucí z vnitřní emigrace - po okupaci Československa v srpnu 1968 jsem se uchýlil do sebe.

"Ani jedno, ani druhé," odvětil, stále stejně poklidně, "jen mě zajímá ta heslologie. I v osmačtyřicátém skandovali lidé na náměstí Už je to tady, aniž by tušili, co všechno bude následovat. Takováto hesla provázejí lidská společenství, kam až paměť sahá. A vždy je - dříve, nebo později - provázely pochybnosti a otázky: Neprovolá se zase císař Bohem, revolucionář císařem, paranoik vládcem osudů, primitiv vůdcem? Nesvrhne i tentokrát lid šlechtu jen proto, aby z jeho předáků vyrostla šlechta nová, lačná statků nashromážděných těžkou prací předchozích generací? A konečně, nemůže se po svrhnutí šlechty stát nabytá svoboda prostorem hluchým k mínění slušných lidí a vhodným pro radostné hýkání pár šikovných darebáků? Dovedeno do důsledků: kdo s hřejivými pocity skandoval hesla, může být ve svých očekáváních krutě zklamán. Bez ohledu na to, ve jménu čeho je provolával na náměstích."

Mluví jak kniha, blesklo mi hlavou. Podíval jsem se na něj pozorněji a shledal, že vlastně není tak nevýrazný, jak působil zprvu. Trochu shrbený, ale střižený asi tak v mé velikosti, tedy střední, šedivé vlasy i bradu, ostře řezané rysy kolem bramborovitého nosu a semknutých rtů, vrásky podél černě bodlavých mandlových očí. Ruce jako lopaty, nadmíru mozolnaté dlaně, dlouhé prsty. Tříčtvrteční podzimní kabát, pod ním dva svetry, sešlé manšestráky, velká chodidla nacpaná do pohorek, přes hlavu širokou šálu.
"Cítím to podobně jako vy, ale nedokážu to domyslet do důsledků," odpověděl jsem. "Vím jen, že tady chci a musím být, jinak se nic nepohne, jinak ti šmejdi udělají jen nějaké kosmetické úpravy a budou se dál tvářit jako spasitelé lidstva. Nechce se mi být opatrný už teď. Na to bude dost času a prostoru, až bolševik půjde k čertu."

"Myslíš? Víš tak jistě, že nenastoupí politici a novináři, kteří budou budovat nový režim pomocí okřikování nepohodlných hlasů? Hradní nebo vládní novináři, říká ti ten pojem něco? Takoví režimní usměrňovači dokážou potlačit názorovou pluralitu a navodit prostředí, kde vše klouže po hladině jak krásná plachetnice, a skutečné dění, problémy, pnutí a různé čachry jsou skryté u dna."

"Není toho pesimismu příliš mnoho najednou, vždyť jsme teprve na začátku? Všechno má přeci svůj čas, to byste měl také vědět," vyjel jsem na něj.

Pokyvoval při mém výlevu zamyšleně hlavou, mnul si lopaty jednu o druhou, pak vytáhl klíče, zvonil s ostatními a, ponořen do sebe, nepřítomně pohyboval rty: Milouši končíme - pauza - Milouši končíme... "Ten okamžik za to fakt stojí. Už jsem jej prožil snad tisíckrát a pořád se té hutnosti chtění nedokážu nasytit," usmál se na mě. "Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár ty ať pominou..." zpíváme všichni s naší Martou.

Stromy obrůstají zelenými listy, s mrazivým vánkem šumí do rytmu. V tu chvíli, a jenom pro ni, sotva postřehnutelně, se zdá, že lidé a příroda přirozeně splývají v jedno uvědomění, vrůstají kořeny do dlažby náměstí. Stromy i lidé.

"Mohu vás pozvat na grog?" zeptal jsem se opatrně na usmířenou. "Nic tak krásně nevoní jako rum," přijal pozvání, vysmrkal se, pak několikrát silně tleskl dlaněmi o sebe pro zahřátí, "kam půjdeme?" "U pomníku sv. Václava, přes ulici, je stejnojmenné bistro, snad tam nebude tak plno, je zastrčené v koutě a moc lidí o něm neví."

Bistro bylo přeplněné, na první grog jsme čekali snad půl hodiny. "Alespoň jsme trochu rozmrzli," řekl můj host při čekání a zdánlivě protismyslně dodal: "Pořád vnímáš to mrazení tolik jako já?"
"No jo, v tom nám asi ani grog nepomůže," odvětil jsem.
"Jak se jmenuješ?" optal se bez okolků a natáhl ruku ke stisku. "Jakub," představil jsem se a pevně mu stiskl dlaň. Byla pevná, neměla však ambici rozdrtit mé kytarové prsty.
"Šalom, já jsem Abrahám." Podíval jsem se na něj, jestli si nedělá srandu. Tvářil se vážně. "No nekoukej tak na mě, vždyť bys klidně mohl být můj vnuk."
Nepřipadal mi zas tak starý. "Kolik ti je?"
"To přesně nevím, už dávno to nepočítám. Odhaduju to tak na čtyři tisíce let," smál se na celý lokál a natáhl se k barovému pultu pro grog. "Tumáš," podal mi sklenici.
Hosté se na sebe usmívali a vehementně se překřikovali při naplňování základní potřeby večera: sdělování dojmů a prožitků, názorů na budoucí vývoj a nadávání na bolševika.

Na Havla! vykřikl kdosi a celá putyka mu to ozvěnou vrátila, hezká blondýnka s pěšinkou uprostřed volala počkejte na mě, nemám si s čím připít, postarší santusák vyžebral u číšnice pivo a spokojeně se uklidil do kouta, elegantní pán v dlouhém flaušovém plášti objednal šampaňské pro celou lepší společnost, s níž se do baru uchýlil před mrazem, pusťte mě, prosím, musím nutně na záchod, prodírala se mezi návštěvníky drobná slečna se slušivým baretem na neposlušných, hustých, silných, mírně vlnitých, nádherně narezlých vlasech, pověsit je na lucerny, bolševiky zasraný, zvolal přísně vyhlížející, podsaditý pán se začínající pleškou, učiněný barvotisk rakousko-uherského úředníka, blahé paměti, s bolševikem i lucernama můžeš jít... víš kam, zaznělo mu v odpověď od studentského stolu, chlap v hnědých kanadách a kalhotách povědomé zeleně si znechuceně narazil beranici, ve dveřích si odplivl a zamířil na nedalekou služebnu, pusťte někdo sednout tady tu babičku, naléhala vkusně namalovaná dáma v šedivém kostýmku a okrouhlém kloboučku na spokojeně usazené demonstranty, kdo je u vás babička, reagovala na její výzvu statná babka ve vaťáku, v ruce panáka rumu, pořád ještě makám u soustruhu, v důchodu bych se unudila k smrti, číšnice volala tady je to šampaňské, kdo si ho objednal?, vyvětrej na chvíli opáčil jí barman, nebo se tu udusíme, z hloučku od záchodových dveří se ozval požadavek pusťte televizi, třeba to tam bude!, ve vchodu bistra se zjevil nepřehlédnutelný mladý muž, černoch s typicky kudrnatými vlasy a zvučně si prozpěvoval Krylovu písničku Veličenstvo kat, všichni jsme se k němu přidali, čau Jacquesi, tady máš panáka pro zahřátí, podala mu číšnice pohárek zelené a šla vyvětrat, jen na chvíli, omlouvala se hostům sedícím u dveří, nic tak krásně nevoní jako rum, pochvalovali jsme si s Abrahámem střídavě během usrkávání, i druhý a třetí grog nám šel k duhu, hubený pán s kloboukem našikmo k tomu od vedlejšího stolu zahalekal a nic tolik nechutná jako pivo a zvedl půllitr k symbolickému pozdravu…

U nízkého stropu podlouhlé, úzké místnosti se líně převaloval cigaretový kouř a surrealisticky modeloval do vzduchu svědectví přítomnosti.

Večer pokročil, kromě nás tu popíjelo jen pár nadšenců, štamgasti se po prvotním náporu shromáždili u baru, za okny se tu a tam mihla osamocená postavička. "Dneska zavíráme až ráno, klidně si můžete dávat do kotrby," ujišťoval barman osazenstvo.

"Co jsi, praotče Abraháme, přesně myslel tou přednáškou o svobodě a režimních usměrňovačích," zeptal jsem se svého společníka a jakoby snaživě jsem na něj zamrkal.
"No, abych tě těmi přednáškami příliš nenudil," uculil se. "Podívej, vlastně je to jednoduché. Všechny ty módní řeči o lidském pokroku, jsou nesmysl. Pokrok se týká vědeckého poznání a technologií. Netýká se však lidí samých. Povaha člověčí se v prostoru a čase nemění. Já bych o tom snad měl něco vědět," dodal naoko rozčileně, "vždy, když to umožňuje situace, má národ, společnost či jak to chceš nazývat, tendenci dělit se do kmenů, podobně, jak tomu bylo ve starověku. Kmeny se spojují v širší společenství, když mají něco společného - kdysi hlavně náboženství a svatyně či kulturu městského státu samu." Na chvíli se odmlčel, objednal si pivo, rozhlížel se po sálku, jakoby s někým v duchu rozmlouval. Pak zhluboka vzdychl: "V dnešní bezbožné době vládne oproti tomu víra v nějakou světskou ideu, ideologii či dokonce jen v persónu, vůdce. Rozdělení společnosti na kmeny brání jen nějaká forma státního násilí a fanatismus mocných i nemocných. V té horší, nekmenové podobě, to snad máme na nějakou dobu za sebou. Násilná organizace společnosti dnes padá, čeká nás ale doba omylů a pokusů, střet kmenů na dnešní způsob, zastírání a manipulace."

"Nevím přesně, jak to s tím střetem myslíš, asi jsem po tom grogu ztratil nit," oznámil jsem mu a lokl si ze skleničky.

"Po dlouhém životě v kleci lidé neumějí být svobodní a musí se to učit během všedních starostí a dennodenní shánčlivosti. Narozdíl od starověku dnes už nepřijde skutečně silná, charismatická osobnost, která by jim vytýčila cíl a nastavila pravidla. V duchu zažitých stereotypů tedy budou hledat nějakou základní jistotu. Jedni se přimknou k tomu, druzí k onomu, a každá z těch skupin bude sledovat a hájit svůj zájem. Nyní se tomu říká volná soutěž, ale ta ve skutečnosti funguje jen tam, kde ani svoboda není zadarmo, kde se lidé dokážou probolet k vnitřní svobodně a vědí tudíž, že na líci mince s hodnotou jedna Svoboda je velkými písmeny vyraženo slovo Odpovědnost. A protože ji cítí a ctí, jsou ochotni na dění okolo sebe hledět kriticky, tedy k dobru věci, a pro dobro věci také něco dělat, bez ohledu na hesla a zájmy skupin i pseudoosobností v jejich čele, které neberou ohled na názory a potřeby člověka, natožpak na potřeby společně sdíleného celku," mávl kazatelsky rukou do prázdna, "ale to všechno by sis měl jako hlava původních dvanácti izraelitských kmenů pamatovat, praotče Jákobe."

"Já? Jsem rád, že si pamatuju to, o čem jsi právě mluvil. Jestli ti dobře rozumím: společnost se rozdělí do kmenů zvaných instituce, politické strany, ekonomické zájmové skupiny a mediální kluboví nahrávači všech potřebných typů. Všichni dohromady vytvoří navenek jakousi náhradní realitu, přičemž skutečné dění bude ukryto pod povrchem, při kabinetních vyjednáváních, politických kšeftech, během předávání naditých obálek, při kartelových dohodách a tak podobně."

"Chápeš to docela dobře," pochvaloval si Abrahám, "jenom bych k tomu dodal, že nová pseudoelita k tomu bude potřebovat tu starou pseudoelitu: ta drží potřebné know-how, jak v akkadštině nazýváme styky a informace, kterými lze leckoho dotlačit k žádoucím službám a úkonům."

Noc, poklidně prolívaná hrdly, se nenápadně sunula k ránu, venku zářil mrazivý měsíc, shovívavě pokyvoval odvrácenou stranou a po vybledlých slunečních paprscích uštěpačně vzkazoval: "To všechno už tu bylo. A protože chybami se člověk neučí, musíte si tím projít znovu." Svatý Václav poposedl v sedle, utáhl třmen, uchopil pevněji korouhev a chtěl něco důležitého dodat. V tom však měsíc zakryla mračna a kouzlo zmizelo v mrznoucí páře linoucí se z neviditelných úst.

Upřímně řečeno, Abrahám mi mluvil ze zásobárny mých pochybností, přesto jsem hmatatelně cítil, téměř věděl, že je tu cosi nevyřčeného, nedodaného, co dotváří mozaiku z obyčejné skládačky do impozantního díla. Ono neuchopitelné se chovalo jako měňavka, protékalo mezi prsty a převalovalo se dál, kamsi do bouřlivých vod počátků doby bronzové.

"Mám z toho rozporuplný pocit, Abraháme. Nepočítáš třeba s tím, že některé ,kmeny´ se k oné odpovědnosti probolí jinak, třeba při hledání pravdy, a budou se starat o slabé, prosazovat práva menšin, protestovat proti nepravostem a snažit se věci měnit k lepšímu - v chování mocných, v mezilidských vztazích, v ochraně přírody... Existuje přece přirozená touha lidí uspořádat život tak, aby byl snesitelnější. A demokracie tomu otevírá větší možnosti než jiná organizace společnosti, abych použil tvůj výraz."

Abrahám se kupodivu neusmíval, naslouchal pozorně, rty opět semknuté do tenka, bezkrevné, hlavu podepřenou dlaní, loket na stole, jak mají ve zvyku opilci, mandle mírně přivřené, druhou rukou si mnul bramboru čnící mu ve středu obličeje. Nadechl se k odpovědi, ale zarazil jsem ho. "Ještě moment. Neříkal jsi také nic o vlivu přirozených autorit. Například bardi jako jsou Karel Kryl nebo Jaroslav Hutka a další osobnosti, které totalitě vzdorovaly se vztyčenou hlavou a které dnes symbolizuje Václav Havel - ti všichni přece mlčet nebudou."

Objednal jsem nám kafe. "A jedny Sparty, prosím." Servírka se na mě usmála: "Máme tam už jenom Petry nebo Malborky, dneska tu byl pořádnej nával." "Tak mi dejte ty Malbora, oslavíme dnešek americkou dýmkou míru."
"Myslíš, že až Havel bude prezidentem, tak bude moct říkat, co mu přinese slina na jazyk?" narovnal se praotec.
"Havel prezidentem? Ty ses asi zbláznil!" rozesmál jsem se na celé kolo. "Lidi slyšeli jste to, tady praotec Abrahám tvrdí, že Havel bude prezidentem," sdělil jsem okolo sedícím a stojícím. Od baru se vzápětí ozvalo Havel na hrad! Havel na hrad! a v tu ránu to skandovala celá hospoda, barman do rytmu míchal koktejl ve stříbrném šejkru. Abrahám pozvedl obočí a rozhodil ruce, jakoby se ptal tak co ty na to?

"No dobře, dobře, lidi to chtějí, ale to ještě neznamená, že to komouši připustí."
"Možná že jóóó, možná, že nééé," zanotoval ten nesnesitelný diskutér a napil se piva. "Tak se nečerti," poplácal mě smířlivě po ruce, "berme to zatím jako předpoklad. Chtěl jsem tím poukázat na širší kontext: dnešní opoziční osobnosti, alespoň některé, logicky budou usilovat o vstup do vysoké politiky. Kdo jiný by také - alespoň v očích mnoha lidí - měl komunisty nahradit? Rozdělí se tak do příslušných kmenů, kde však nebudou jen lidé čistí a slušní, tak to většinou chodí v běžném lidském konání, natož v politice. Budou limitováni programem, diplomacií, tím, že reprezentují stát i navenek, a hlavně kmenovou příslušností spojenou s falešnou loajalitou: namísto k idejím či hodnotám budou loajální k vůdcům. Takový vztah je sice vzájemně výhodný, avšak podmíněný."

Během hovoru vyndal z krabičky dvě zápalky, přiložil je hlavičkami na ubrus asi tak tři centimetry od sebe, druhými konci je o sebe opřel, takže stály na stole jako trojúhelník, a vyzval mě: "Teď dej jednu zápalku pryč tak, aby ta druhá nespadla." Okolo stojící hosté se rozesmáli. "To je blbost, to nikdo nedokáže," ozval se hubený pán s kloboukem našikmo od vedlejšího stolu podroušeným hlasem.
"Zdá se, že ty máš charismatu dost, alespoň pro někoho," ohradil jsem se proti nejapnému způsobu polemiky jedovatou poznámkou stejné úrovně.
"Bodejť by ne, jako zakladatel tvého rodu mám nějaké shora dané schopnosti," píchal ukazováčkem směrem ke stropu, "jako má smluvní strana v každém nadpozemském kontraktu."

Uchopil jednu ze zápalek mezi palec a ukazováček a opatrně ji odsunul. Druhá zápalka zůstala ve své poloze, opřená hlavičkou o ubrus, trčela šikmo do prostoru. Plácl jsem dlaní do stolu, zůstala, jak byla, foukl jsem do ní zblízka, ani se nezachvěla. "No nemám pravdu?" obrátil se Abrahám na užaslé tváře spolupijáků. Jakmile promluvil, sirka jako na povel "šla k zemi".
Jasně, že máš. Ukaž ještě nějaký kouzlo! Co si dáš za panáka? zněl bistrem hlas lidu, lidičky, naopak, tuhle rundu platím já, co si kdo dáte za dobrotu, ze všech koutů se nesla objednávka, počínaje fernetem a konče vaječným koňakem, tak dobře, spláchneme to whiskou, máte nějakou? zavolal směrem k baru, ovšem mistře, jakou si prosím přejete, Ballantinku, Johnyho Wolkra, Black and White… flašku tý černobílý a každýmu nádobu, ať se to točí, odpověděl Abrahám rozjařeně a dodal, nic tak krásně nevoní jako whisky… kromě rumu, zasmála se soustružnice, jo, kromě rumu, dal jsem jí za pravdu a dopil zbytek vychladlého grogu, už se to nese, šéfe, přikvačil barman nakažen tou rozverností, hubený pán od vedle si sundal klobouk našikmo a zahalekal Abraháme seš třída… Pusťte mě, prosím, prodírala se k nám mezi návštěvníky drobná slečna se slušivým baretem na neposlušných, hustých, silných, mírně vlnitých, nádherně narezlých vlasech, můžu si také přisednout? a vtěsnala se mezi mě a Abraháma, aniž vyčkala odpovědi, sundala si baret a řekla stejně by mi spadl, zapomněla jsem si doma sponku

Postarší santusák vynadal číšnici, že mu dala malou sklenici - já piju tvrdý dycinky po deckách, dámo, ve vchodových dveřích se zjevil pán v hnědých kanadách a kalhotách povědomé zeleně s kolegou, rázně se optal dneska se nezavírá? a zvedl varovně prst, nééé ode dneška už se nezavírá, zahulákal na něj rozesmátě jeden ze studentů, ze všech stran se směrem ke vchodu neslo vypadni! neotravuj! vysmahni! zruš se! vyzmizíkuj, vole! nebo také: piješ ve službě americkou whisky? zahoď legitku a dej si vodku!, kolegové si nasadili beranice, znechuceně si odplivli, to by si ještě včera nedovolili, řekl starší kolega mladšímu, a vydali se směrem k nedaleké služebně, to víte slečno, jak pijou carský důstojníci? navázal řeč pán bez klobouku našikmo směrem k narezlé brunetce, no jasně, řekla, prudce zaklonila hlavu a jedním rázným, zručným pohybem do sebe hodila panáka, Jacques chytil číšnici kolem ramen a začal zpívat Hutkovu slavnou Náměšť, všichni jsme zpívali krásný je den, krásnější je moře, co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře... na Hutku, ozvalo se odkudsi, když jsme dozpívali, a celá putyka mu to vrátila jedním hlasem, zavři ty dveře, požádal barman číšnici, ty čerti maj asi v prdeli voj, přidal k lepšímu santusák a zavřel dveře, pán ve flaušovém plášti si zapálil doutník, vypustil z úst několik čtverečků kouře, které stoupaly ke stropu bistra a kubisticky vykreslovaly neuchopitelná svědectví přítomnosti.

"Do prdele, to je ale kosa," řekl Abrahám, když jsme se nad ránem vypotáceli z bistra. "Tohle mi taky nejde do hlavy," odvětil jsem, "tímto tvým neotřelým výrokem jsme se seznámili. Potom jsi však hovořil jako nějaký zažraný bibliofil, žádné expresivní vylomeniny. I já jsem kvůli tomu mluvil div nééé spisovně. Čím to je?"
"To víš, vole, všechno má svůj plac a čas, jaks to sám vokecával. A vodkuď vlastně víš, že nejsem ňákej sečtělej intoš?"
"Přijdeš zítra?" "Určitě si to nedám ujít." "Tak ve čtyři pod ocasem? "Tak jo."

"Kdes byl celou noc," zavrčela na mě Lea ode dveří do ložnice.
"Bojoval jsem s andělem," odpověděl jsem jí ospale.
"Co to zase plácáš za nesmysly," reagovala podrážděně.
"Ále, říkám, že jsem celou noc bojoval s nadpozemskou bytostí."
"Pane jo, ty ses teda zase pěkně zřídil. Kdy už s tím konečně přestaneš? A co si o tobě pomyslí děti, to tě nezajímá?" Zavrtěla bezradně hlavou a zamířila do kuchyně.
Mávl jsem nad naším polorozpadlým kmenem rukou a zamířil do ložnice.

"Jó, jó, chybami se člověk neučí." povzdechl si za oknem bledý srpek měsíce.