Existuje jeden právnický bonmot: K soudu se chodí pro rozsudek, ne pro spravedlnost. Je to poněkud cynické vyjádření situace, kterou advokát zastupující klienta nezažívá zřídka. Přitom ale právo by mělo sloužit spravedlnosti, tedy spravedlivému uspořádání vztahů a věcí tak, aby to bylo pokud možno v souladu s obecným pocitem spravedlnosti.

U rozsudku Městského soudu v Praze, který odsoudil tři bývalé členy Rady hlavního města Prahy a dva úředníky v kauze Opencard, se však názor soudu a státního zástupce flagrantně rozešel s tím, co veřejnost považuje za spravedlivé. Někdo by možná řekl, toť nezávislá justice, takže s tím nelze nic dělat. Nemyslím si to. K takové situaci by docházet nemělo, protože rozsudek by měl přispívat k tomu, aby veřejnost věděla, co je správné a co ne, co si zaslouží odměnu a co si zaslouží trest.

Odsouzení bývalých primátorů Bohuslava Svobody, Tomáše Hudečka a radní Evy Vorlíčkové za to, že jako zvolení představitelé hlavního města Prahy možná nedokonale řešili situaci, kterou ovšem nezavinili, připomíná potrestání někoho, kdo hasí požár založený někým jiným. Trochu je ten příběh podobný jinému příběhu, který vypráví Clint Eastwood ve filmu Sully: Zázrak na řece Hudson. Pilot dopravního letadla nebezpečným přistáním na řece Hudson v New Yorku zachránil všechny cestující. Namísto vyznamenání byl vyšetřován. Naštěstí hollywoodské filmy končí dobře a i v realitě to dobře dopadlo. Pilot obhájil, že v dané situaci udělal to nejlepší, co mohl. Bohužel případ Opencard nevypadá na žádný happy end.

Podle soudce Městského soudu v Praze se obžalovaní dopustili porušení povinnosti při správě cizího majetku a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže. Přitom sám soudce při vynesení rozsudku uvedl, že se obžalovaní nechtěli nijak obohatit, ani způsobit škodu a že se Praha dostala do nevýhodného postavení závislého na společnosti Haguess už při realizaci projektu, tedy nezavinil to nikdo z obžalovaných. Už jen z tohoto odůvodnění je zjevná absurdita odsuzujícího rozsudku. Takový rozsudek svědčí o formalismu našeho trestního práva i jeho uplatňování.

Můžeme kritizovat pana soudce, že vynesl takový rozsudek. Stejnou kritiku si však zaslouží také státní zastupitelství. To podalo obžalobu, to zamítlo návrhy obviněných na zastavení trestního stíhání, to je odpovědné za situaci, že před soudem nikdy nestanuli ti, kteří hlavní město Prahu dostali do nevýhodného postavení, kdy bylo mnoho let město závislé na společnosti Haguess, jež z tohoto pro ni extrémně výhodného byznysu získala více jak miliardu korun. Přitom státní zastupitelství obdrželo řadu trestních oznámení a stížností, které směřovaly k tomu, aby byla kauza Opencard vyšetřována důkladně tak, aby byla postižena odpovědnost skutečných původců a těch, kteří se obohatili.

Existuje však ještě jeden viník takového nespravedlivého rozsudku a tím je trestní zákoník. Pokud by se někdo důkladně podíval na ustanovení týkající se veřejných zakázek, zjistil by, že jak u trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, tak u trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě postačí k odsouzení pouze to, že odpovědná osoba, například statutární zástupce, odsouhlasí smlouvu, při jejímž uzavření nebyly dodrženy předpisy týkající se veřejných zakázek. Trestní zákoník sice předpokládá zároveň, že je tím někomu způsobena škoda či někdo získá prospěch, ale k prokázání toho stačí, že firma, která plnila zakázku, dostala za ni zaplaceno.

Zákon o veřejných zakázkách je po všech novelizacích nesmírně složitý a i lidé s právním vzděláním mohou mít problém dodržet všechna jeho ustanovení. Natož ti, kteří právníky nejsou, pouze byli zvoleni v komunálních volbách. Pokud by si mysleli, že je vyviní, když si věc nechají odsouhlasit právníky, tak se mýlí, protože to je odpovědnosti nezbavuje. Domnívám se, že takto pojaté trestní právo a zákon o veřejných zakázkách jsou nepřiměřeně tvrdé a odporují principu ultima ratio, který znamená, že trestní odpovědnost lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Mnozí poslanci, kteří zároveň působí v komunální politice, hovoří o tom, že takové rozsudky jako v kauze Opencard mohou odradit kandidáty v komunálních volbách, aby byli ochotni převzít odpovědnost v zastupitelstvu obce. Mají pravdu, ovšem právě poslanci a Parlament mohou situaci napravit, a to změnou trestního zákoníku. Podle mého názoru trestní postih při porušení zákona o veřejných zakázkách je namístě tehdy, pokud ten, kdo o veřejné zakázce rozhoduje tak činí v přímém úmyslu se osobně obohatit nebo neoprávněně obohatit příjemce zakázky. Pokud není jednání motivováno těmito nízkými pohnutkami, které jsou v rozporu s veřejným zájmem, neměl by přicházet v úvahu trestní postih, protože jde o nepřípustné rozšiřování trestní represe. Navíc to nevede k žádné nápravě, ale k tomu, že se rozchází vnímání spravedlnosti u veřejnosti a u justice, což podrývá důvěru v právní stát.

(Článek vyšel v Lidových novinách 15.9.2016)