K napsání tohoto příspěvku mne vedl případ, který jsem řešila v posledních několika týdnech. Velmi významná organizace se rozhodla zaměstnávat zdravotně postižené. Nikoli jako image záležitost, ale opravdu nabídnout jakoukoli pozici OZP s tím, že firma upraví pracovní podmínky na míru nově příchozímu zaměstnanci z řad zdravotně postižených. Vše totiž nakonec málem ztroskotalo na nečekané komplikaci.

Posouváme hranice možností. Toto heslo provází v posledních letech řadu medicínských oborů. Lidé, které postihne nějaké závažné onemocnění, díky moderní medicíně mohou žít roky aktivním životem. Místo složitých operací, dlouhodobých hospitalizací a léků se spoustou vedlejších účinků je dnes možné řadu chorob léčit či výrazně zpomalit například infuzí jednu za dva týdny. Pro zaměstnavatele to však přináší nečekaný problém, jehož odstranění bývá mnohdy náročnější než úprava kanceláří na bezbariérové v památkově chráněných budovách.

Ptáte se proč?

Každý, koho postihne závažnější onemocnění, si je vědom, že se musí ve svém životě na chvíli zastavit, přehodnotit svůj čas, priority a zařadit mezi své běžné aktivity také pravidelné návštěvy lékaře a ustoupit ze svých kariérních nároků. Proto si také začne hledat práci, která mu bez potíží umožňuje jednou, dvakrát do měsíce navštívit své odborné lékařské centrum, aby si vyzvedl novou dávku svých specifických léků či strávil několik hodin na lůžku a léky mu byly podány nitrožilně. A právě v tom je kámen úrazu.

Bohužel naši zaměstnavatelé neradi přistupují na flexibilní pracovní úvazky a tím vlastně znemožňují téměř zdravým lidem pracovat v oboru, který umí, který vystudovali, v němž získali praxi. Málokomu z nás by se asi chtělo každý týden, 14 dní či jednou za měsíc žádat zaměstnavatele o uvolnění k lékaři (dle Zákoníku práce zaměstnavatel nemá povinnost nás k lékaři uvolnit…) či po dohodě již jen nahlásiti, že budu opět celý den mimo, protože si jedu nechat píchnout lék na druhou stranu republiky. Málokomu z nás by bylo asi příjemné, že na něj kolegové koukají jako na toho, kdo na ně pravidelně přehazuje svoji práci…

Ale vraťme se k oné firmě. Na jednotlivých pracovištích daného zaměstnavatele provedl tým našeho nadačního fondu analýzy a audit jak prostředí, tak i pracovních pozici. Pracoviště splňovala veškeré požadavky, navrhli jsme jen nějaké drobné úpravy kuchyněk a šaten pro zaměstnance a vyšvihli managementu pochvalu za úžasné sociální klima a prostředí. Začali jsme společně řešit, jak oslovíme mladé studenty středních a vysokých škol z řad OZP a vychováme z nich kmenové zaměstnance firmy.

Ovšem pak jsme narazili na velký problém. Firma neumí nabídnout flexibilní nebo zkrácené pracovní úvazky. Zodpovědný zdravotně postižený člověk je rád, když dostane práci. Ještě raději, když je v oboru, který umí. Ale velmi nerad je terčem narážek, že za něj někdo musel něco udělat, protože byl ten den OPĚT u toho doktora. A proto OZP často berou práci, která je nekvalifikovaná, či přistupují na pololegální nabídky práce.

Dokud pracovní týmy budou raději podporovat a bez problémů odvedou práci za kolegu, který každý rok odjíždí na 6 týdnů na horskou výpravu („bude mít super zážitky, přiveze úžasný fotky a budem si nad nima moc sednout někdy večer v hospodě“), než kolegu, který každý rok odjíždí na 4 týdny do lázní, které vzhledem ke svému zdravotnímu stavu potřebuje („už zase se jede flákat do těch lázní“), nebude asi ani prostor pro flexibilní úvazky nejen pro OZP, ale třeba i pro maminky či tatínky na rodičovské dovolené.