Dobrovolně pomáhat? A proč vlastně to dělat?
Každý z nás zcela přirozeně hledá své místo ve společnosti. Téměř od ukončení vysokoškolského studia podnikám v oboru medicínského práva a PR v daných zdravotnických tématech. Dobrovolnickou činnost pro neziskovou sféru považuji za něco, co mne vzdělává a posunuje jako člověka dál.
Být užitečný je nezpochybnitelná hodnota pro každého z nás. I proto se od roku 2000 aktivně zapojuji jako dobrovolník do chodu neziskového sektoru. Nejdříve to byly pacientské organizace a následně do problematiky zaměstnávání osob se zdravotním postižením. A protože nejsem spokojena se současnou situací neziskového sektoru, byť registruji zvláště v posledních třech, čtyřech letech určitou změnu, zapojila jsem se aktivně do práce ve Fóru dárců a dalších platformách.
Bez honoráře? To zní podezřele
Proč se na dobrovolníky, kteří nejsou buď mediálně známými milionáři, nebo lidé, kteří sami potřebují nějakou pomoc, či pracují jako humanitární pracovníci, veřejnost dívá skrz prsty? Věčně je podezírá, že jejich činnost je určitě praním špinavých peněz, dozajista z dané činnosti mají nemalé výdělky, nebo jsou to určitě blázni? Proč by přece normální člověk dělal něco, z čeho nemá žádný zisk?
Neziskový sektor se bohužel stále potýká s dědictvím totalitního režimu, který se k problematice dobrovolnictví a donátorství stavěl zády. A také neblahou praxí z 90. let minulého století, kdy neorganizovaně vznikaly stovky tak zvaných neziskovek, které opravdu sloužily jako pračky špinavých peněz. Velmi často se tak potýkám s nepochopením i řady mých vrstevníků, ve smyslu „Proč se věnuješ tolik neziskové sféře? Kdybys ten čas věnovala podnikání a získané peníze věnovala charitě, někdo by si tě možná vážil a v budoucnu by ti vyrobil nějakou tu bystu.“
I proto jsem se rozhodla aktivně působit ve výkonném výboru Fóra dárců a napomoci tomu, abychom my, zástupci neziskových organizací, a to jak ti dobrovolničtí, tak i placení, začali být vnímáni jako profesionálové, kteří vědí, o čem mluví, ví, koho reprezentují a za co lobbují. Vždyť nám, neziskovým organizacím, se toho už podařilo hodně dosáhnout, zasadit se o legislativní, ale i významné společenské změny.
Kutilové, kteří vlastně škodí
Jak jsem se již ve svém životě mnohokrát přesvědčila, český národ je národem kutilů. A to vidíme například nejen na tom, že tisíce neziskových organizací, napříč různými obory a zaměření konají všemožné sbírky, které nemusí veřejně auditovat a zveřejňovat, stačí je vyúčtovat spádovému obecnímu či městskému úřadu. Ale i v tom věčném hledání kliček v zákonech, ve kterých si český člověk vyloženě libuje. Příkladem je i změna Občanského zákoníku, od kterého jsme čekali, že nás konečně zbaví podvodných „výběrčích“ na děti, pejsky, nemocné a tak dále v ulicích českých měst. Bohužel netrvalo dlouho a tito „výběrčí“ se jen naučili používat jiných formulací, aby neporušovali zákon, a nadále nás oslovují s žádostí o pomoc dětem, pejskům, nemocným…
Celé je to ale možná způsobeno i tím, že se jsme se jako společnost stále nenaučili tomu, co je na západ od našich hranic normální. Věnovat pravidelně a dobrovolně své know how či svůj volný čas neziskovým organizacím. Možná nám, pro ten pocit dobra, stačí vhodit pravidelně nějakou tu minci či bankovku do kasičky, která na nás ulici překvapí a neřešit, zda svým příspěvkem skutečně pomůžeme.
Aby mohl být neziskový sektor „očištěn“, nemůže se snažit jenom sám. To, jak bude vnímán, jak bude vnímána práce více jak 100 tisíc dobrovolníků, kteří pro něj pracují, je hodně na společnosti jako takové. Pokud stále na silnici, kde je omezená rychlost na 50 kilometrů v hodině, budeme jezdit rychlostí 55, protože je to „určitě v rámci odchylky tachometru“, je před námi hodně dlouhá cesta, kdy musíme dozrát k vyspělosti nás všech. Vyspělost k zodpovědnosti za sebe sama a okolí.
Dlouhá cesta k cíli
Je před námi cesta, po které budou muset projít minimálně ještě dvě generace, aby ta třetí již nemusela bojovat s předsudky a českým kutilstvím a společnosti ukázala, že neziskový sektor je důležitou součástí společnosti. Že stojí za to ho podporovat, spolupracovat s ním, být jeho součástí. Přiznám se, že jsem ráda, když se mi jednou za čas někdo ozve, byť „dloubavým“ emailem. Představí se, napíše několik řádků o sobě s tím, že chce poznat chod našeho nadačního fondu, jeho financování, fungování. Následně přijde mezi nás, ukážeme mu běžný mumraj v našem fondu, pokud chce, necháme ho zalistovat v našem účetnictví, vezmeme ho na naši poradu, na naši přednášku, ke schůzce s klientem, který potřebuje pomoc.
Největší radostí pro mne je, když se tento člověk pak zapojí jako dobrovolník do nějaké činnosti. A nemusí to být u nás. Vždyť i pravidelná pomoc paní sousedce, která si nemůže díky nemoci dojít třeba nakoupit na trh čerstvou zeleninu nebo umýt okna v bytě, je něco, co druhým pomáhá. A o to tady jde.
Být užitečný je nezpochybnitelná hodnota pro každého z nás. I proto se od roku 2000 aktivně zapojuji jako dobrovolník do chodu neziskového sektoru. Nejdříve to byly pacientské organizace a následně do problematiky zaměstnávání osob se zdravotním postižením. A protože nejsem spokojena se současnou situací neziskového sektoru, byť registruji zvláště v posledních třech, čtyřech letech určitou změnu, zapojila jsem se aktivně do práce ve Fóru dárců a dalších platformách.
Bez honoráře? To zní podezřele
Proč se na dobrovolníky, kteří nejsou buď mediálně známými milionáři, nebo lidé, kteří sami potřebují nějakou pomoc, či pracují jako humanitární pracovníci, veřejnost dívá skrz prsty? Věčně je podezírá, že jejich činnost je určitě praním špinavých peněz, dozajista z dané činnosti mají nemalé výdělky, nebo jsou to určitě blázni? Proč by přece normální člověk dělal něco, z čeho nemá žádný zisk?
Neziskový sektor se bohužel stále potýká s dědictvím totalitního režimu, který se k problematice dobrovolnictví a donátorství stavěl zády. A také neblahou praxí z 90. let minulého století, kdy neorganizovaně vznikaly stovky tak zvaných neziskovek, které opravdu sloužily jako pračky špinavých peněz. Velmi často se tak potýkám s nepochopením i řady mých vrstevníků, ve smyslu „Proč se věnuješ tolik neziskové sféře? Kdybys ten čas věnovala podnikání a získané peníze věnovala charitě, někdo by si tě možná vážil a v budoucnu by ti vyrobil nějakou tu bystu.“
I proto jsem se rozhodla aktivně působit ve výkonném výboru Fóra dárců a napomoci tomu, abychom my, zástupci neziskových organizací, a to jak ti dobrovolničtí, tak i placení, začali být vnímáni jako profesionálové, kteří vědí, o čem mluví, ví, koho reprezentují a za co lobbují. Vždyť nám, neziskovým organizacím, se toho už podařilo hodně dosáhnout, zasadit se o legislativní, ale i významné společenské změny.
Kutilové, kteří vlastně škodí
Jak jsem se již ve svém životě mnohokrát přesvědčila, český národ je národem kutilů. A to vidíme například nejen na tom, že tisíce neziskových organizací, napříč různými obory a zaměření konají všemožné sbírky, které nemusí veřejně auditovat a zveřejňovat, stačí je vyúčtovat spádovému obecnímu či městskému úřadu. Ale i v tom věčném hledání kliček v zákonech, ve kterých si český člověk vyloženě libuje. Příkladem je i změna Občanského zákoníku, od kterého jsme čekali, že nás konečně zbaví podvodných „výběrčích“ na děti, pejsky, nemocné a tak dále v ulicích českých měst. Bohužel netrvalo dlouho a tito „výběrčí“ se jen naučili používat jiných formulací, aby neporušovali zákon, a nadále nás oslovují s žádostí o pomoc dětem, pejskům, nemocným…
Celé je to ale možná způsobeno i tím, že se jsme se jako společnost stále nenaučili tomu, co je na západ od našich hranic normální. Věnovat pravidelně a dobrovolně své know how či svůj volný čas neziskovým organizacím. Možná nám, pro ten pocit dobra, stačí vhodit pravidelně nějakou tu minci či bankovku do kasičky, která na nás ulici překvapí a neřešit, zda svým příspěvkem skutečně pomůžeme.
Aby mohl být neziskový sektor „očištěn“, nemůže se snažit jenom sám. To, jak bude vnímán, jak bude vnímána práce více jak 100 tisíc dobrovolníků, kteří pro něj pracují, je hodně na společnosti jako takové. Pokud stále na silnici, kde je omezená rychlost na 50 kilometrů v hodině, budeme jezdit rychlostí 55, protože je to „určitě v rámci odchylky tachometru“, je před námi hodně dlouhá cesta, kdy musíme dozrát k vyspělosti nás všech. Vyspělost k zodpovědnosti za sebe sama a okolí.
Dlouhá cesta k cíli
Je před námi cesta, po které budou muset projít minimálně ještě dvě generace, aby ta třetí již nemusela bojovat s předsudky a českým kutilstvím a společnosti ukázala, že neziskový sektor je důležitou součástí společnosti. Že stojí za to ho podporovat, spolupracovat s ním, být jeho součástí. Přiznám se, že jsem ráda, když se mi jednou za čas někdo ozve, byť „dloubavým“ emailem. Představí se, napíše několik řádků o sobě s tím, že chce poznat chod našeho nadačního fondu, jeho financování, fungování. Následně přijde mezi nás, ukážeme mu běžný mumraj v našem fondu, pokud chce, necháme ho zalistovat v našem účetnictví, vezmeme ho na naši poradu, na naši přednášku, ke schůzce s klientem, který potřebuje pomoc.
Největší radostí pro mne je, když se tento člověk pak zapojí jako dobrovolník do nějaké činnosti. A nemusí to být u nás. Vždyť i pravidelná pomoc paní sousedce, která si nemůže díky nemoci dojít třeba nakoupit na trh čerstvou zeleninu nebo umýt okna v bytě, je něco, co druhým pomáhá. A o to tady jde.