Dorazím na náměstí v Kamenici. Vidím krásně opravený minipivovar, zámek, večerku. A na lavičkách u kašny skupinku asi patnácti lidí, která popíjí z litrových plastových lahví Braník. Aha. Něco tady trochu nehraje.

Vyrůstala jsem na vesnici, počátky 90. let minulého století jsem prožila v Hradci Králové a na gymnáziu v Jaroměři. Dospělost mě zastihla v Praze, a díky své profesi pendluji po dalších velkých městech Česka. A domů se vracím za hlavní město do "městečka pod Skalkou". Ale čím dál více s rodinou vyhledávám ve svém volnu tichá, turisty nevyhledávaná místa naší země, protože ta holka ze samoty uprostřed lesa je pořád ve mně. Nejraději se vracím tam, kde jsem strávila první čtvrtstoletí svého života. Do rodného Hradce, vesnic kolem něho, do městeček kolem Jaroměře, kde jsme vyráželi se spolužáky na zábavy, letní parkety, do tanečních, na chaty, chalupy. Do míst, kde jsme s nadšením vypomáhali rodičům kamarádů v jejich startu podnikání. Ať už to byl restituovaný statek, obchod, cukrárna, autodílna. Bylo to období, kdy se tehdy otevřely možnosti „nemožného“. Kdo chtěl, mohl začít studovat, cestovat, obdivovat krásné barevné výlohy nejen v příhraničních městech, nacházet motivaci na vlastní byznys, třeba jen malý, ale svůj.

Ráda jsem se jen tak procházela ulicemi a uličkami a pozorovala, jak se Hradec, Jaroměř, Česká Skalice a další městečka vystupují z šedivé normalizační clony. Jak vznikají barevná atraktivní místa plná nových obchůdků, řemeslníků, cukráren...

Na začátku letošního léta jsem chtěla dceři ukázat místa, která mě provázela během gymnaziálních studií. Josefov, Jaroměř, Dvůr Králové nad Labem… A zažila jsem šok. Náměstí byla poloprázdná, většina obchodů zavřena, nikde žádná cukrárna, místo, kam by si člověk sedl rád na lavičku a jen tak pozoroval lidské hemžení. Sobotní dopoledne. Žádná hezká zákoutí, žádný mumraj kolem. Výlohy většiny obchodů připomínaly ty, které si pamatuji z 80. let. A na dotaz náhodného kolemjdoucího, kam se dá zajít na dobrý oběd, jsem dostala typ na nejbližší čerpací stanici.
Moje „romantické“ vzpomínky dostaly dost na frak. I proto jsem se o to víc těšila na návštěvu dvou nových minipivovarů poblíž naší chalupy na Vysočině. Boom minipivovarů jede ve velkém. Něco jako podnikání rodičů mých spolužáků z 90. let. První výprava vedla do Kamenice nad Lipou. Minipivovar z roku 2017, který navázal na tradici původního zámeckého pivovaru. Vstup do areálu snový. Nádhera! Pivo? Také skvělé! Jídlo? Dočkali jsme se ho až po hodině a půl. No, ale třeba to bylo jen proto, že chyběl personál. Tedy druhý pokus. Nyní i s prohlídkou minipivovaru. Trochu nervózní pan podsládek. Ale jinak prima nadšený týpek, který se přestěhoval z velkoměsta na venkov a minipivovar je jeho život. Po prohlídce následovala opět degustace v příjemně zařízené pivnici. Pivo opět skvělé! Ale ouha… Dnes jsme se nedočkali ani toho jídelního lístku.

V Česku v posledních letech roste nemalé množství minipivovarů, které zakládají nadšenci nebo již v oboru znalí odborníci. Pokud ale bude váznout „doprovodná činnost“, mezi kterou patří například i fungující kuchyně, ve vesnicích a městečkách si místní raději zajdou do večerky koupit litr v plastu a zasednou s ním ke kašně na náměstí. Řadu mnipivovarů místní totiž považující spíš za turistickou atrakci než něco, co jim má přinést nejen dobré pivo, ale také práci, peníze pro obec, komunitu. A za deset, dvacet let mohou minipivovary dopadnou stejně, jako ty barevné výlohy, nové živnosti a dílny z kraje 90. let.

Chápu, že Praha, střední Čechy a Brno, kde se nejvíc pohybuji, jsou bohaté regiony. Proč ale stále kousek za hranicemi, ať už je to Polsko, Německo, Rakousko a v některých částech i Slovensko, i malé vesničky žijí? Barevností, místními řemeslníky, hospodskými? Proč se nebojíme zastavit u jakékoli malé rakouské hospody na jídlo? Přeci se nemůžeme stále vymlouvat na druhou světovou válku a posledních 40 let? Chceme se stát opět ovcemi, které se nechají zmanipulovat letákovými nabídkami a dokonalým marketingem nejen řetězců, ale i politiků?

p.s.: Panu podsládkovi děkuji za tip! Svrchně kvašená Desítka byla opravdu skvělá!