Digitální totalita? Některé věci je strašně těžké vysvětlit. Lidé často něco striktně odmítají. Na druhou stranu řadu fenoménů vítají, aniž by je zasazovali do kontextu doby, světového vývoje či spirály historických událostí. Proto jsem se v první řadě pro sebe, ale možná i pro ty, kteří jsou příliš laxní nebo naopak příliš horliví ve věcech technologického pokroku a digitalizace světa, pokusil definovat v textu své obavy, ale i východiska pro řadu aktivit, které jsou důležité, a které jsou dnes ve většinové společnosti bohužel na okraji zájmu.


Bartošův soukromý neambiciózní „manifest“ boje proti digitální totalitě
(text vznikl na základě diskuse v Pirátském Centru Praha díky inspirativnímu diskursu Honzy Podhajského)

Lidé bohužel nechápou pojem digitální totalita a jsou ochotni kývnout na něco, co jim zdánlivě zajistí větší pohodlí nebo bezpečí. Není se prý čeho bát. Krátkozrací jsou i ti, kteří rezignují na opatrnost, protože stále věří, že demokracie již definitivně zvítězila.

Problém je, že všechny databáze, registry a sčítání a kontrolní měření (včetně „pozitivního“ e-call v autech, nebo třeba elektronické zdravotní karty), které stát využívá, kam vidí, co si uchovává a kde nás policie, či libovolná rozvědka šmíruje, jsou zneužitelné. Týká se to i sběru dat soukromými subjekty, jako třeba pojišťovny a je doménou prakticky všech globálních on-line služeb.

Toto zneužívání se děje dnes a denně v selektivní buzeraci těch, kteří někde zazlobí, moc křičí, bojují za pravdu, nebo na systém ostentativně kašlou. Ale není masivní a proto není na první pohled vidět. Data unikají nebo jsou "používána", kdy se komu hodí. Stále se to však netýká majoritní společnosti "slušných občanů". Proto je tato slepá.

Každý další zákon, který umožňuje sbírání dat či smírování občanů je krokem směrem ke ztrátě naší svobody a ohrožením nejen nás tady a teď, ale hlavně řady budoucích generací. Guruové českého on-line světa či lidé, kteří stáli u zrodu českého Internetu, když já jsem ještě tahal kačera po dvorku, možná varují. Jejich hlas však již není silný. Uvěřili i oni ve věčnou idylu jinak denně zkoušené a trápené demokracie? Nebo již rezignovali a naše směřování akceptovali jako nevyhnutelné...
Problém nastává, když se k moci dostávají oligarchové, pro které jsme spíše než občani v podstatě zákazníci nebo zaměstnanci (v lepším případě), nebo přímí konkurenti (v případě horším). Ale i v takové chvíli existuje alespoň nějaká ochrana v rámci oddělení mocí, soudů a práva.

Technologie mají sloužit, obohacovat uživatele a zjednodušovat život. Zbytné užívání, masivní sběr dat pod libovolnou záminkou a centralizace informací v rukou politiků a jejich aparátů není žádoucí. Predikce a řízení se dá dělat nad daty anonymizovanými a vysčítanými (agregovanými) pro konkrétní ukazatele.

Naše všeobecná důvěra ve věčnost liberálně-demokratického státu však může být naší největší chybou.

Technologie budované za účelem obrany a zefektivnění státu se v ruce tyrana či diktátora stávají nástrojem útlaku. Vývoj v Turecku, ať už je vykládán jakkoliv, zneužití nástrojů umožňujících cenzuru, zjišťování informací o občanech a opozici i jejich zneužívání pro identifikaci opozičního nepřítele, stíhání a sledování, budiž nám varováním.

Tam, kde obránci demokracie v ČR varují před Ruskem, zcela slepě vkládají důvěru v nedůvěryhodnou, a hlavně ne nestrannou stávající vládu, pro kterou jsou hodnoty jako pravda, svoboda, soukromí či fair play pouhé fráze ve volebních kampaních. Co bude za rok či za deset let? O tom nikdo nepřemýšlí.

Protože jsme před sedmi lety v řadě věcí viděli dál, varovali jsme před nimi tak, jak nám síly umožňovaly. Dnes je bohužel většina z toho, co jsme označovali jako hrozbu tenkrát, tvrdou realitou, a my oprávněně stále bijeme na poplach. Data se sbírají dál, seznamy se plní, sledování narůstá, listovní tajemství v oblasti internetu již dávno není dogma.

Naše expertnost v IT má právě tento přesah do úvah o svobodě a technologiích, o človeku a strojích, o technologických rizicích fanatického nasazování výpočetní techniky i do míst, kde by neměla co dělat. Do míst, kde probíhá skutečný lidský příběh.
Informace jsou v rukou „elit“ i kooperujících korporací mocnou a nebezpečnou zbraní. Nepodávejme jim důvěřivě náboje. Tyto zbraně se totiž otáčejí a budou otáčet stále více proti nám.

Je třeba skutečně bojovat proti digitální totalitě, stavět jí hráze v politice, občansky ji odmítat a bránit soukromí jednotlivce i jeho svobodný prostor.

V paměti mějme, že i Holokaust "běžel" na nejmodernějších technologiích dceřiných firem IBM..

..."Osvětim 001, Buchenwald 002, Dachau 003, Flossenburg 004, Gross-Rosen 005, Herzogenbusch 006, Mauthausen 007, Natzweiler 008, Neuengename 009, Ravensbruck 010, Sachsenhausen 011, Stutthof 012…."
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)

Ivan