Není Paroubek monstrum?
Ve čtvrtečním Magazínu Mladé fronty Dnes nás chtěl Jiří Paroubek přesvědčit, že není monstrum. Nepovedlo se. Naopak se mu podařilo nevědomky potvrdit, že na tom příměru něco je.
Dopustil se neuvěřitelného srovnání. Hovořil o svých potížích s českými médii a o tom, jakému hroznému tlaku musí denně čelit. Prý o tom dokonce diskutoval s lidmi, kteří se za komunistického režimu ocitli v celách smrti i těmi, které pronásledovali nacisté. Vlastní ochranu před útoky potom k jejich osudu připodobnil. Člověk, který třeba jen z vyprávění nebo dokonce jen z učebnic dějepisu, získal vzdálenou představu o hrůzách 2. světové války či o komunistických lágrech a věznicích, se při takových slovech musí otřást a položit si otázku, jestli se autor toho příměru nepomátl na rozumu a jestli tuší, co říká.
Měl jsem možnost zažít sugestivní zpověď lidí, kteří hrůzy komunistického teroru okusili na vlastní kůži. Jakékoli srovnání s čímkoli, co může zažít politik v současné České republice, nepřichází v úvahu. Ani vzdáleně. Troufnu si tvrdit, že o tom také něco vím. Je víc než nehorázné takové přirovnání použít. Jde totiž o znevážení skutečných obětí obou citovaných režimů. Říká-li to veřejně činná osoba, přispívá tím k nebezpečnému rozmlžení nebo dokonce zmatení hodnot a historických faktů.
Pokládám za naprosto přirozené, že se proti této pasáži rozhovoru ohradila předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Následovala další pozoruhodná reakce Jiřího Paroubka, která byla sice formulovaná jako omluva, ve skutečnosti v ní ale žádná lítost nebyla, zato pořádná facka uštědřená paní Naděždě Kavalírové. Podle Jiřího Paroubka je možné, že se „nechala unést svojí politickou náklonností k ODS“. Místo vážně míněné omluvy podnikl předseda ČSSD naprosto nemístný a nezdůvodnitelný výpad proti člověku, který na rozdíl od něj ve svém životě skutečné pronásledování totalitního režimu pocítil. To už není ani na omluvu.
Co nakonec ten nevinný rozhovor v Mladé frontě Dnes o Jiřím Paroubkovi vypověděl. Víc, než by se mohlo zdát. Je možné, že své trápení s médii skutečně nese Jiří Paroubek velmi těžce. Vidí sám sebe jako bezmocnou a nebohou oběť nepřátelského spiknutí médií, kterému musí čelit pro blaho svého lidu. Co ho ale nutí snášet všechny ty těžké rány osudu? Myslím, že to pojmenoval v jiném svém rozhovoru. Hovořil tehdy, tuším, o vyšším poslání, či vyšší bytosti. (Co to ale je za úctyhodný princip, který ho přivede k tomu, aby místo omluvy útočil na osobu, která si to rozhodně nezaslouží.)
Člověk, který sám sebe vnímá tak nerealisticky nebo lépe řečeno vyšinutě, nemá v politice co pohledávat. Moc v jeho rukách by mohla být nebezpečná. Nevyznačovaly se problematické postavy nejen v české historii právě tím, že sami sebe a realitu kolem viděly deformovaně?
Dopustil se neuvěřitelného srovnání. Hovořil o svých potížích s českými médii a o tom, jakému hroznému tlaku musí denně čelit. Prý o tom dokonce diskutoval s lidmi, kteří se za komunistického režimu ocitli v celách smrti i těmi, které pronásledovali nacisté. Vlastní ochranu před útoky potom k jejich osudu připodobnil. Člověk, který třeba jen z vyprávění nebo dokonce jen z učebnic dějepisu, získal vzdálenou představu o hrůzách 2. světové války či o komunistických lágrech a věznicích, se při takových slovech musí otřást a položit si otázku, jestli se autor toho příměru nepomátl na rozumu a jestli tuší, co říká.
Měl jsem možnost zažít sugestivní zpověď lidí, kteří hrůzy komunistického teroru okusili na vlastní kůži. Jakékoli srovnání s čímkoli, co může zažít politik v současné České republice, nepřichází v úvahu. Ani vzdáleně. Troufnu si tvrdit, že o tom také něco vím. Je víc než nehorázné takové přirovnání použít. Jde totiž o znevážení skutečných obětí obou citovaných režimů. Říká-li to veřejně činná osoba, přispívá tím k nebezpečnému rozmlžení nebo dokonce zmatení hodnot a historických faktů.
Pokládám za naprosto přirozené, že se proti této pasáži rozhovoru ohradila předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Následovala další pozoruhodná reakce Jiřího Paroubka, která byla sice formulovaná jako omluva, ve skutečnosti v ní ale žádná lítost nebyla, zato pořádná facka uštědřená paní Naděždě Kavalírové. Podle Jiřího Paroubka je možné, že se „nechala unést svojí politickou náklonností k ODS“. Místo vážně míněné omluvy podnikl předseda ČSSD naprosto nemístný a nezdůvodnitelný výpad proti člověku, který na rozdíl od něj ve svém životě skutečné pronásledování totalitního režimu pocítil. To už není ani na omluvu.
Co nakonec ten nevinný rozhovor v Mladé frontě Dnes o Jiřím Paroubkovi vypověděl. Víc, než by se mohlo zdát. Je možné, že své trápení s médii skutečně nese Jiří Paroubek velmi těžce. Vidí sám sebe jako bezmocnou a nebohou oběť nepřátelského spiknutí médií, kterému musí čelit pro blaho svého lidu. Co ho ale nutí snášet všechny ty těžké rány osudu? Myslím, že to pojmenoval v jiném svém rozhovoru. Hovořil tehdy, tuším, o vyšším poslání, či vyšší bytosti. (Co to ale je za úctyhodný princip, který ho přivede k tomu, aby místo omluvy útočil na osobu, která si to rozhodně nezaslouží.)
Člověk, který sám sebe vnímá tak nerealisticky nebo lépe řečeno vyšinutě, nemá v politice co pohledávat. Moc v jeho rukách by mohla být nebezpečná. Nevyznačovaly se problematické postavy nejen v české historii právě tím, že sami sebe a realitu kolem viděly deformovaně?