I uklízečka je především máma. A když je navíc po úrazu ramene, pustila jsem se do úklidu osobně. Že mi u toho půjde o život, mne nenapadlo.



V sobotu před adventní nedělí a úplňkovým pondělím, pár dnů po mých 58. narozeninách, mi vstoupil do života nečekaný zážitek. Pád na záda a hlavu z 2,5 metrů, dva poraněné obratle, operace, hospitalizace.

Stáli při mě všichni strážní andělé. Z variant, jak mohlo zranění dopadnout, vnímám tu moji ve škále jemnosti. Vše v těle funguje. V současné chvíli s prozatimním omezením a bolestmi. Mohu ležet, chodit o švejkovských berlích a chvíli stát. Nemocniční strava, kterou bych přirovnala ke zbrani hromadného ničení (první jídlo k večeři po návratu z JIP - ostrý buřtguláš se třemi krajíci čerstvého chleba), dala impulz k dlouhodobému půstu. Procházím procesem s lehkostí a vysokou mírou pozornosti k tělu.

S ohledem na loňskou zkušenost s mojí mamkou, která se vrátila z nemocnice s potřebou denní péče, jsem na řešení situace byla připravená. K zajištění pojišťovnou hrazené domácí zdravotní péče s rehabilitací a pečovatelských služeb opečovávajících základní životní potřeby, stačilo oživit kontakty z loňska a znovu se potkat s místními anděly, kteří tuto službu poskytují.

Služby poskytují jen ve všední dny. To si vyžádalo mobilizaci přátel a známých, zvláště o víkendech a vánočních svátcích. Fakt, že jsem úředně vedena jako pečující osoba o moji mamku, nyní nabírá nový rozměr, neboť současný stav je naruby. Ta, která nyní potřebuje pomoc nejvíce, jsem já.

Návrat domů znamenal aktivaci mého vnitřního manažera - zajistit nástavec na záchod, zvýšit postel, novou baterii do mobilu, opravit porouchaný kotel, odmrazit špatně zavřený mrazák, a do toho všeho ještě řešit připomínky ke stavbě domu na sousedním pozemku a hledání nového nájemce do pražského bytu.

Díky rodině ze strany mamky, sousedům, přátelům a známým je bezpečí v domě zajištěno. S mamkou se učíme najít míru, s čím je schopna nyní pomoci ona mně a kdy je třeba, aby myslela na své bezpečí.

Procesem jsem se rozhodla projít bez užívání tišících prostředků. Intenzitu a rozmanitost bolestí vnímám jako moudrého strážce, který upozorňuje, který pohyb mohu či nemohu udělat. Zažívám, jaké to je, nemít možnost se ohnout, vstát ze záchodové mísy, pohladit a nakrmit kočky, otevřít si okno, či se sama najíst a umýt.

To, co nyní, prožívám, je naplňující, badatelské a láskyplné. Dostala jsem dar a denně si ho s úžasem rozbaluji. Koupu se ve vděčnosti a úžasu nad tím, co se o sobě i druhých dozvídám. Docvákává mi mnoho příběhů z minulosti, uzavírají se kapitoly a otvírá se mnoho témat. Jedno z nich je přijmout fakt, že jsem se dostala do místa, kterým nedokážu projít sama. Přišel čas požádat o pomoc a také ji přijmout.

Původně jsem z přátel a známých, kteří mi nabídli pomoc, vytvořila harmonogram pomáhajících. Po dvou dnech jsem cítila hluboké vyčerpání, neboť jsem si dosud nebyla vědoma toho, jak silné energetické toky mezi lidmi plynou, jak vysávající je užívání technologií, jak namáhavé je mluvení, jak vysilující je pípání zpráv, jak úmorné je přeskakování mezi různými aplikacemi, (místo krátkého a jasného telefonního hovoru) a jak zbytečné je po ukončení rozpravy obdržet ještě "palec nahoru".

A tak jsem do odvolání požádala blízké o komunikační stop stav a odevzdala se proudu života.
Od té doby jsem součástí zázraku. Jak se píše v Alchymistovi, napojila jsem se na Duši světa, naslouchám znamením, všímám si symbolů, užívám si synchronicit a raduji se z obnoveného smyslu pro humor. Ráno se probudím, odemknu vchodové dveře a čekám, koho mi život přivede. A ono se to samo děje a je to úžasné.

Poznámka: Jména a identifikační údaje událostí ponechávám v anonymitě. Mnohé z toho, co sdílím má dvě roviny - legislativní a lidskou. Mým záměrem je pravdivě a otevřeně inspirovat a podpořit bytosti, které prochází nebo budou procházet podobnou situací. V přítomném okamžiku je prostor pro zázraky všeho druhu. Naopak slova: "To není možné" blokují jejich uskutečnění.