Vnitřní rozhovor mezi logikou a impulsem bývá rozporuplný. Tentokrát uvnitř mne došlo téměř k vnitřní hádce. Dodržet slib nebo risknout, že budu vypadat jako rozmaruplná klientka?



S pečovatelkou jsem se domluvila, že stačí, aby chodila po-st-pá. Mám plán:) zkusit, zda ostatní dny zvládnu sama bez pomoci. V úterý ráno se otevřel smutek a slzy se valily ven. Lehla jsem si do truchlící místnosti a plakala.

Unavená po smrti maminky ze všech zařizovacích procesů, které s tím souvisí. Přeplněná příběhy jejích kamarádek a spolužaček, které, kromě smutku, sdílejí i své příběhy nesoucí závoj osamění. Vyhladovělá po fyzickém dotyku.

Kromě pár známých, kteří o mne pečují i přes pozitivitu a karanténu (přestože už je minulostí), jsem osm týdnů neviděla lidský obličej. Nevím, jak vypadá pečovatelka, která ke mně pravidelně chodí a dotýká se mne při ošetřování kůže. Je mi nepříjemné, když z pomeranče, který mi oloupe, cítím latex z rukavic. Jsem přejedená hospodských jídel, jejichž porce jsou tak velké, že to jím čtyřikrát.

A tak jsem tomu smutku otevřela dveře a zůstala s ním. Došlo mi, že se mi stýská. S mamkou jsem byla posledních sedm let v každodenním fyzickém kontaktu. Ráno obejmutí a přání na celý den, odpoledne sdílení a večer rituál vděčnosti s dalším obejmutím.
Co zavolat pečovatelku? Ta je poblíž a snad bude mít čas. Jenže jsem se s ní včera domuvila, že dnes nepřijde. Ne, potřebuju poprosit o pomoc, přiznat smutek a fakt, že se dnes cítím na všechno to vyřizování úplně sama. A tak jsem zavolala, plakala a poprosila, zda by mohla přijet a prostě jen chvíli být se mnou, bez mytí nádobí, čištění kočičího záchoda, mazání jizvy, mytí hlavy, ohřívání jídla... prostě se mnou jen chvíli posedět, dát si čaj a podat mi kapesník. Přijela a byla tu se mnou. Usměvavá, milá, laskavá, respektující.

Následující den se tu nečekaně objevila známá. Nevěděla jsem, jak dlouho se zdrží.
Mysl řekla: "Sotva přijela a ty se budeš ptát, do kolika hodin tu bude? Co si pomyslí?"
Intuice poznamenala: "Je důležité to vědět. Kdyby zůstala déle, můžeš pečovatelku zrušit." Zůstala přes dvě hodiny.
Mysl: "Neruš to, ať přijde a uklidí, co je třeba. S kamarádkou si sedneš, vypiješ čaj a popovídáš."
Intuice: "Ne. To je zneužití její pomoci. Někdo jiný ji dnes určitě potřebuje více."
Mysl: "Jak budu vypadat, když jsem to měnila včera, že má přijet a dnes, když má přijet, tak zas budu volat, ať nejezdí?"
Intuice: "Zavolej jí."
Zavolala jsem. Byla už téměř u mne. S lehkostí řekla, že je fajn, že tu mám někoho blízkého, a že si dá do navigace paní, ke které jede ode mne. Je jako já celé dny doma, tak nevadí, když k ní přijede dříve.

Za tři hodiny zvoní telefon. "Paní Málková, vy jste měla zase nějakou tu vaši intuici, že jste mne odvolala, že jo? Představte si, že jste tak zachránila té paní život. Našla jsem ji doma vážně zraněnou, přijeli policisté, hasiči, záchranka, já ji držela za ruku, protože se všech těch cizích lidí bála. Ležela tam v krvi, pokakaná, uplakaná, v šoku. Záchranáři říkali, že měla štěstí, že jsem ji našla. Stačilo pár minut a našla bych ji mrtvou."

Zdánlivá drobnost, vnitřní dialog, vzdání se obav z vnějšího hodnocení a následování impulsu tentokrát vedlo k záchraně života. Děkuji vnitřnímu hlasu, že se znovuotevřel a děkuji sobě, že ho následuji