Doba On-line přináší nové možností, ale také nám hodně bere. Až čas ukáže, zda ta přemíra ochrany stála za to, či jaké způsobila škody. Distanční výuka totiž ukončuje distanční přístup-odstup. Bude náročné obnovit důvěru v cizí tělo, ve svobodný nádech v přítomnosti druhého.



Současná on-line setkávání mi umožňují pokračovat ve spolupráci se společností, ve které jsem v roli externího průvodce. V čase uzdravování zranění to je pro mne dar. Mohu na schůzce ležet v posteli, zachumlaná pod dekou, s rozcuchanými vlasy, a přesto být plnohodnotnou součástí sdílení.

Tato forma setkání automaticky ukotvuje některá komunikační pravidla, jako je například. "Mluví jen jeden, hlásíme se o slovo, nereagujeme na předchozí řečníky, všichni mají stejný prostor..."

Navíc umožňuje během pracovních schůzek tvořit. Při tom posledním jsem uháčkovala taštičku na mobil, a přesto byla plně přítomná.

Jakkoliv tuto možnost spoluráce a propojení oceňuji, chybí mi možnost se s lidmi obejmout, podat si ruku, podívat se do očí, cítit jejich vůni, vnímat jejich energii. Chybí mi vjemy z mimosmyslového vnímání, jemné signály těla, nevědomé reakce na to, co říkají druzí, atd.

Těším se na chvíli, kdy přestane štěkat pes a zanikne hranice mezi Půlnočním královstvím a Královstvím krále Miroslava.

Těším se, až se plně nadechneme čerstvého vzduchu bez zákazu zpěvu, tance, setkávání, návštěv a péče o tělo. Až lidé přestanou uskakovat, když se mezi námi zmenší předepsaný odstup, až si někteří lidé přestanou hlídat vymezených 15 minut, které jsou údajně bezpečné na setkání, až mi pečovatelka namaže jizvu bez gumových rukavic, až se ke mně lidé nebudou bát přijít na návštěvu, až se budu moci druhého dotýkat, ochutnávat ze společného hrnce při vaření a až se má ruka nezastaví před dopitím čaje z hrnku po kamarádce v důsledku myšlenky, zda je to bezpečné.