Výčitky a spekulace, co by bylo kdyby... po smrti blízké osoby mají své místo. Jsou pochopitelné. Způsobují bolest. A jediné, co funguje, je s nimi být. Připomenout sama sobě, že v daný okamžik jsem následovala impulsy, řešila desítky situaci, zařizovala a koordinovala velké množství neodkladných činností. Víc se tam nevešlo.



Poslední dny s maminkou plynuly samy od sebe. Dělo se, co bylo třeba. Nebyl prostor na přemýšlení. Šlo o jediné - dostat ji z co-vidí jednotky domů. Pečovatelská služba byla domluvená od prvního ledna, kdy jí končila karanténa. Život průběh urychlil. Zároveň přinesl smrt jedné paní, o kterou bylo pečováno. Tím se o týden dříve uvolnilo pečovatelce místo pro mne i mamku.

V té době jsem byla čerstvě po operaci páteře a mohla jen ležet a dojít si o berlích na záchod. Nedokázala jsem se k mamince sklonit, nakrmit ji, dát jí napít, natož ji napolohovat nebo opečovat. A proud života se znovu postaral. Přivedl dvě ženy, které se objevily jenom proto, že následovaly impuls se mi ozvat. Nevěděly proč. První přijela deset minut před sanitkou, která přivezla maminku z nemocnice domů. Zůstala u nás přes noc. Odpoledne ji vystřídala druhá známá. S tou jsme se neviděly přes patnáct let. Najednou byla u mne doma, krmila mne i maminku a pomáhala se vším, co bylo třeba. Díky ní jsem mohla u mamky ležet a být s ní.

Na přemýšlení nebyl čas. Kdyby se vytvořil, nenapadlo by mne vydat se vleže do nemocnice a mamku přivézt. Byl to nápad sousedky, která zavolala a řekla: "Jedeme pro ni. Odvezu tě tam." A pak se vše samo skládalo. Až do její smrti. Zázračné bylo i plynutí při shánění kyslíkového přístroje. V neděli, pátý den vakua od Štědrého dne, navíc ve stavu vládních omezení, zapůjčil domácí hospic pro děti přístroj, hospic pro dospělé nabídl hadičky a z třetího, dvě a půl hodiny vzdáleného, obojí vyzvedli a přivezli k nám. Sanitáři deset minut čekali, trochu u toho vrčeli, ale nakonec vše klaplo.

Pár dnů po smrti mamky, poté, co opadlo intenzivní zařizování, nastalo ticho. V něm se začaly vynořovat emoce a smutek. Do toho se začala ozývat Mysl. A tak jsem na chvíli uvízla v konstruktech, co jsem mohla udělat jinak. Nestihly jsme si dojet na slibovanou svíčkovou, nezahrály jsme si žolíky, nezeptala jsem se jí, kdo je na fotkách, nekoupila jsem jí baterky do počítačky, mohla jsem ji přestěhovat k sobě dolů hned po mém úrazu, atd. Dokonce mne napadlo, že mne v posledních dnech neoslovila jménem a na mé: "Mami, mám tě ráda," neodpovídala: "Já tebe také." A myšlenky proudily dále: "Ani nevím, zda vnímala, že jsem u ní." Její poslední souvislá věta se ozvala v okamžiku, kdy podél zdravé části těla, prošla naše kočka. Maminka zvedla ruku, položila ji Luně na hřbet a řekla: "Luničko, já tě tak ráda vidím."

Přišly i myšlenky na to, že jsem od mamky neslyšela "Děkuju". Naštěstí se mi s nimi daří zacházet jako s mraky, když plují po obloze. Objeví se, mají nějaký tvar a během chvíle se promění v něco jiného. A tak jsem je nahradila vzpomínkami na všechny ty chvíle, kdy jsme si s mamkou každý den vzájemně děkovaly a radovaly se, jak krásné máme bydlení a zahradu. V srdci jsem cítila, že maminka věděla, že je doma, a ruka, kterou drží, že je má.

Pustila jsem se do hledání nůžek na zkrácení růží. Najedou padl můj zrak na svícen ve tvaru květináčku s nápisem "Skvělá dcera". Mamka mi ho dala asi před deseti lety, a protože estetické provedení není úplně můj šálek kávy, nepoužívala jsem ho. Dokonce jsem při stěhování uvažovala, zda si ho mám nechat. A najednou byl přede mnou. Mé srdce se zase o něco více rozšířilo a slzy se kutálely ven. Všimla jsem si, jak mezi vzlyky šeptám: "Mami, děkuji, za toto znamení. Právě teď a v tomto rozpoložení."

Synchronicity, které nyní zažívám, jsou hluboké, léčivé, nepřehlédnutelné, blahodárné a požehnané. Děkuji, Živote, za dary, které mi umožnuješ prožívat a děkuji za příležitost v životě pokračovat. Jsem si vědoma možnosti, že jsem při pádu z výšky mohla zemřít.