Říká se, že život přináší jen takové výzvy, které jsme připraveni zvládnout. I kdyby to zvládnutí vypadalo tak, že jsme to nezvládli.


Často slýchám, že působím, jako silná žena, která všechno zvládne sama, která nepotřebuje pomoc a ani o ni nestojí.

Podle některých typologií mám autoritativní rysy, schopnosti vůdce, organizátora, dokážu propojovat jednotlivosti, nahlížet do systémových souvislostí. Jsem důsledná, přísná a mám jasnou představu, jak má vypadat dokonalý výsledek.

Jsem jedináček. Poslední z rodové větve. Dvě generace žen zůstaly na poslední desítky let života samy bez mužů. A tak není divu, že jsem si zvykla se vším si nějak poradit. Zvládat výzvy bez žádosti o pomoc či delegování. Často nebylo ani na koho. Dokázala jsem přestěhovat čtyřmetrovou skříň, odstranit padlý strom a prorazit díru v obvodové zdi domu pro plynové topení.

Když jsem přišla před 37 lety o první dítě, byl čtvrtek. Na návštěvy do nemocnice se smělo jen ve středu a o víkendu. Na ztrátu jsem zůstala sama. Manžela za mnou nepustili. Dvacet let jsem vedla firmu jako jediná majitelka. Po ukončení podnikání jsem sama zkoordinovala stavbu domu. Nedávno jsem v bezpečí domova doprovázela maminku přirozeným procesem umírání.

Bojovnice ví, jak zacházet s mečem, pilou a kladivem. Bojují. Rvou se. Zvládají nemožné. Též jsem taková byla. Bojovala jsem a soupeřila s úřady, konkurencí, rodiči žáků, zaměstnanci, mámou, partnery, kamarádkami, Depresemi, Migrénou, Samotou a především sama se sebou. Skřípala zuby, zatínala čelisti a šla přes sebe. Několikrát jsem došla až na hranici Života a Smrti. Výzvami jsem procházela ze zvyku většinou sama. Při zranění zalezla, vylízala se z toho, nasadila úsměv, nalíčila se a dělala, jakoby nic. Pod make upem jsem skrývala smutek, zklamání, zranění a vyčerpání. Už to nedělám.

Poslední rok jsem se starala o maminku. V prvních měsících to byla péče na 24 hodin. Tehdy jsem se začala učit žádat o pomoc. Zajistila jsem pečovatelské služby a snažila se zůstat co nejvíce v roli dcery. Cítila jsem se na vše velice sama. Věty, které jsem často slyšela a nijak mi nepomáhaly, byly: "Musíš být silná. Musíš zabojovat. Proč nedáš mámu do domu s pečovatelskou službou?"

Obrátila jsem se o pomoc na společnost Cesta domů. Podporující, laskavé a respektující věty, kterými jsem byla podpořena, mi dodnes pomáhají, když je mi těžko. Podělím se s vámi o některé z nich: "Slyším, že se na to cítíte sama. Jestli potřebujete plakat, tak můžete. Nemáme žádný časový limit, ke kterému bychom museli rozhovor ukončit. Vnímám, že to, čím procházíte, je pro vás těžké. Jsme tu pro vás. Jakkoliv se snažíte mamince pomoci, je třeba si také někdy odpočinout a přenechat péči jiným. S tím vám můžeme pomoci..."

Mé zranění páteře mnohé změnilo. Požádat a přijmout pomoc bylo nezbytné pro zachování života a uzdravování. Vnímám svoji křehkost, potřebu fyzické přítomnosti někoho blízkého, touhu sdílet, vzájemně se podpořit a žít v pravdě a zranitelnosti. Věty typu: "Je v pořádku v takové situaci truchlit. Dej si tolik času, kolik potřebuješ," pro mne byly a jsou velkou podporou. Jsem vděčná za to, že mám kolem sebe pár blízkých, se kterými mohu zažívat respektující a empatické spolubytí. Je to silný lék.