Zařizování po smrti blízkého člověka je rozsáhlý koktejl činností, komunikace, rozhodování, řešení. Pokud není, s kým se o to podělit, jde o velice vyčerpávající a zátěžové období. V kombinaci s úrazem páteře je vidina odpočinku a času pro sebe v nedohlednu.




Před pár dny jsem si uvědomila, že téměř vše, co je po úmrtí maminky s vnějším světem třeba vykomunikovat, je zařízeno. Jediné, co zbývá, je vyřízení pozůstalosti s notářem. Ten zablokoval účet, ale ještě se neozval. Prý ho přiděluje stát a nezbývá než čekat.

Zdravotní stav mého těla 80 dní po úrazu je ve stavu, kdy se v nitru domova blíží k soběstačnosti a již není třeba každodenní přítomnosti pečujících osob.

Přichází chvíle klidu, ticha a prázdnoty. Ležím na břehu oceánu a vlny emocí a projevů těla, jež byly dosud zaparkovány v sektoru "až bude čas", přicházejí a odcházejí. Cítím jejich sílu a důležitost. Vím, že je třeba se jimi nyní nechat obejmout, ponořit se a odevzdat.

A protože NIKDY NEVÍM, JAK VELKÁ BUDE PŘÍŠTÍ VLNA, ponechávám (neznámo, na jak dlouho) technologii mimo zónu jejich dosahu. Další články a sdílení budou následovat po určité časové odmlce.