Připomínka 21. srpna je i vzkazem našim dětem
Jsem rád, že 21. srpen bude už v příštím kalendáři mezi významnými dny. Protože invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jejíž 51. výročí jsme si nedávno připomněli, byla mimořádně významnou, byť tragickou událost našich moderních dějin.
Invaze ze srpna 1968 zadusila výhonky svobody. Jakkoliv to byly výhonky nesmělé, opatrné a stále rostoucí z narudlé půdy. A ovlivnila život u nás na dalších více než dvacet let. Bez ní by nejspíš nebyla normalizace, bez ní by nebyly drastické čistky – a teď myslím hlavně ty celospolečenské.
Bez násilného a krvavého potlačení Pražského jara by se věznice opět nezačaly plnit politickými vězni, desítky tisíc lidí by neemigrovaly, nevyhazovalo by se ze zaměstnání a ze škol. Anebo alespoň ne v takovém měřítku. Dnes už je to naštěstí historie, ale i historii bychom si měli připomínat. Nejen proto, aby se už neopakovala, jak zní známá poučka. Ale i vzhledem k tomu, že některé aspekty této události rezonují i v dnešní době. Svým způsobem jsme to viděli také během sporu o památník maršála Koněva na Praze 6.
Jistě, k 21. srpnu se konají vzpomínkové akce a nejinak tomu bylo i letos. Události srpna 1968 a zvláště jejich oběti si ale zaslouží, aby měly i své důstojné místo v kalendáři. Proto jsem i já bez váhání podpořil návrh, aby byl 21. srpen zařazen mezi významné dny jakožto památný den obětí invaze. Zařazen mezi další významné dny, jako jsou například Den památky obětí komunistického režimu, Den památky obětí holokaustu, Den válečných veteránů či Den památky Jana Palacha, jehož hořící oběť byla jedním z následků srpnové invaze.
Bude to krok symbolický, 21. srpen zůstane dál pracovním dnem, takže to nijak nezasáhne do ekonomického života státu. Ale i symboly jsou důležité. Jako pocta těm, kteří události roku 1968 a následnou normalizaci museli protrpět. A jako vzkaz našim dětem a dalším budoucím generacím, aby nezapomněly, že svobodu je třeba hájit, nebo o ni můžeme přijít. Třebas za jednu jedinou noc, jako tehdy.
Jsem rád, že poslanecká iniciativa k uzákonění Dne památky obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy získala širokou podporu napříč Poslaneckou sněmovnou. Pochopitelně s výjimkou klubu jediného, klubu KSČM. Ale to je vlastně logické, opak by byl něčím divným.
Invaze ze srpna 1968 zadusila výhonky svobody. Jakkoliv to byly výhonky nesmělé, opatrné a stále rostoucí z narudlé půdy. A ovlivnila život u nás na dalších více než dvacet let. Bez ní by nejspíš nebyla normalizace, bez ní by nebyly drastické čistky – a teď myslím hlavně ty celospolečenské.
Bez násilného a krvavého potlačení Pražského jara by se věznice opět nezačaly plnit politickými vězni, desítky tisíc lidí by neemigrovaly, nevyhazovalo by se ze zaměstnání a ze škol. Anebo alespoň ne v takovém měřítku. Dnes už je to naštěstí historie, ale i historii bychom si měli připomínat. Nejen proto, aby se už neopakovala, jak zní známá poučka. Ale i vzhledem k tomu, že některé aspekty této události rezonují i v dnešní době. Svým způsobem jsme to viděli také během sporu o památník maršála Koněva na Praze 6.
Jistě, k 21. srpnu se konají vzpomínkové akce a nejinak tomu bylo i letos. Události srpna 1968 a zvláště jejich oběti si ale zaslouží, aby měly i své důstojné místo v kalendáři. Proto jsem i já bez váhání podpořil návrh, aby byl 21. srpen zařazen mezi významné dny jakožto památný den obětí invaze. Zařazen mezi další významné dny, jako jsou například Den památky obětí komunistického režimu, Den památky obětí holokaustu, Den válečných veteránů či Den památky Jana Palacha, jehož hořící oběť byla jedním z následků srpnové invaze.
Bude to krok symbolický, 21. srpen zůstane dál pracovním dnem, takže to nijak nezasáhne do ekonomického života státu. Ale i symboly jsou důležité. Jako pocta těm, kteří události roku 1968 a následnou normalizaci museli protrpět. A jako vzkaz našim dětem a dalším budoucím generacím, aby nezapomněly, že svobodu je třeba hájit, nebo o ni můžeme přijít. Třebas za jednu jedinou noc, jako tehdy.
Jsem rád, že poslanecká iniciativa k uzákonění Dne památky obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy získala širokou podporu napříč Poslaneckou sněmovnou. Pochopitelně s výjimkou klubu jediného, klubu KSČM. Ale to je vlastně logické, opak by byl něčím divným.