Snad všichni už netrpělivě vyhlížíme konec koronavirové pandemie a náš návrat k „normálnímu“ životu. Zda si budeme moct alespoň trochu užít léto, je sice otázka. Jisté ale je, že to nebude takové, jak jsme byli zvyklí.

Spousta z nás tráví léto u vody – někdo u moře, někdo na přehradě, hodně lidí však na loďce nebo raftu. Kdo vodáctví neholduje, má třeba alespoň známé, kteří na vodu jezdí. A i těm, kteří k tomuto sportu a zábavě nemají vůbec žádný vztah, možná leží na srdci osud našich řek a podoba vodních toků… Proč to píšu?

Nedávno do Poslanecké sněmovny zamířila vládní novela zákona o vodách. V kuloárech se jí také říká „vodní zákon“. Jako už to tak bývá zvykem, řeší spoustu věcí – od opatření proti suchu až po energii z vodních elektráren. A jak je pro naši vládu typické, opět spoustu věcí nařizuje, omezuje a dává nám nové a nové povinnosti. Leccos v ní ale také chybí a na spoustu věcí nemyslí.

Samotný „vodní zákon“ totiž neřeší jen vodu ve studnách nebo vodohospodářské služby, ale ovlivňuje také dopravu po řekách, do které kupodivu patří i vodácký sport. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím o změnu a našim vodákům tak alespoň trochu ulehčím život.

Vodáctví totiž v Česku není žádnou okrajovou záležitostí, ať už mluvíme o tom sportovním či rekreačním. V Česku se mu věnuje odhadem přes 600 tisíc lidí, ať už jde o jednotlivce, trávící na člunu svou dovolenou, nebo profesionální veslaře. Jsou tu spousty dětských oddílů, pořádají se vodácké výlety a tábory. Děti se tam zabaví, utuží… a otuží. A co se týká vodních sportů na vrcholové úrovni, naši šampioni vozí medaile z různých mistrovství i olympiád.

Na veřejných vodních cestách (tedy řekách) se však objevují místa, kde nemůžete proplout a člun nebo raft musíte přenést. Zkrátka - která se nedají překonat. Zákon je označuje jako „překážku“. Problémem však je, že některé překážky se nedají překonat nejen po vodě, ale ani po okolní souši. Bezpečně, v rámci možností pohodlně a také bez toho, abyste narušili práva majitelů okolních pozemků. To se týká například malých vodních elektráren, jejichž oplocení často zasahuje až do řeky.

Nejde ovšem jen o elektrárny, resp. překážky. Vodákům plavbu často stěžuje malý průtok řek, za což nemůže jen příroda, ale někdy i člověk. Zákon takovou situaci označuje jako tzv. „minimální zůstatkový průtok“. To je v podstatě číslo, které určí úředník z povodí a rozhoduje tak, zda po určité řece mohou vodáci jezdit. Bohužel pro vodácký sport je takových řek čím dál více, a vodáci tak musejí své lodi tahat stovky metrů a někdy i několik kilometrů prázdným či poloprázdným korytem. Důvodem jsou například jezy se vzdutím, které staví developeři. Není přeci správné, aby byl preferován jeden zájemce o odběr povrchové vody a veřejné zájmy byly přehlíženy.

Nemám nic proti malým vodním elektrárnám. Snaha jejich provozovatelů o čistou energii a energetickou soběstačnost je mi sympatická. A z přesvědčení hájím práva jednotlivců, ostatně i proto jsem poslancem konzervativní strany. Tady mám ale neodbytný pocit, že je to posunuté někam jinam. I řeka je totiž veřejná cesta a i ti, kteří po ní jedou, mají svá práva. Navíc nevidím důvod, proč by zájmy obou stran musely být v rozporu. Věřím, že se dá najít rozumný kompromis.

A je tu i ekonomické hledisko. Na turistických řekách je asi 150 malých vodních elektráren, které se na produkci energie podílejí jen asi 0,02 procenta. Je to tedy spíše kapka v energetickém moři, abych použil vodní příměr. Naopak na vodáctví je navázáno množství dalších služeb a pracovních příležitostí, ať už jde o půjčovny lodí, restaurace, kempy či cestovní kanceláře. Zkráceně se tomu říká segment „vodní turistiky“, Potažmo jde o miliardové částky, které jsou i důležitým zdrojem příjmů pro veřejné rozpočty.

Není snad proto namístě, aby majitel vodního díla na turistických řekách měl umožnit vodákům jeho překonání – ať už po vlastním, či přilehlém pronajatém pozemku? Samozřejmě tam, kde to už nyní jde, a úpravy by byly zbytečné. Anebo tam, kde by to znamenalo neúnosné náklady…

Ale i tady by se mělo myslet na obě strany. U zohlednění rekreační plavby by proto zákon měl přikazovat pouze „možnost“, nikoliv třeba povinnost. Přihlížet by se také mělo k místním podmínkám a nutně by se ani nemusel zvyšovat průtok v řece. Buď by stačilo jen na chvíli otevřít propust, anebo prohloubit koryto pod jezem.
Zkrátka a dobře, rozumné řešení vždy najít lze. A jsem zvědav, zda i ostatní poslanci – a zvláště ti z vládních stran – budou téhož názoru.

K vodnímu zákonu jsme totiž s kolegyní poslankyní Ilonou Mauritzovou podali dva pozměňovací návrhy, které řeší jak minimální zůstatkový průtok, tak překážky na řekách. Nemůžeme přece přihlížet situacím, kdy po skautském vodáckém oddílu střílí majitel vodní elektrárny ze vzduchovky (ano, to se skutečně stalo).

Držte nám proto palce. Změnou zákona můžeme vydělat všichni, nejenom vodáci.