aneb
O pokladech všeho druhu


Doma ve sklepě mám spoustu věcí. Například velkou krabici se starými magnetofonovými pásky na velkých kotoučích a na nich hodiny, ba dny různé hudby.

Pásky se pomalu rozpadají, nahrávky se vymazávají, ale po vzoru důvtipné písně Jiřího Suchého, v níž se praví, že člověk neví, co se může přihodit, a tak je mu líto věci vyhodit, uložím je tam, kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že je mám..., je tam skladuji už asi dvacet let.

Opodál jsou uložené vinylové gramofonové desky a v dalších krabicích mám kazety. Ty se prý také rozpadají a některé už asi nebudou k poslouchání. Na těch jsou hotové poklady – nejen hudba, která se špatně shání, ale i hlasy mých dětí, koncerty přátel a archiv nahrávek z našich představení. Problém je, že už nemám kazeťák, a kromě toho – kdo by se pořád vracel do minulosti?

Ani videorekordér už nemám. Uvědomil jsem si to, když na mě na Vinohradech z jednoho kontejneru vykoukly desítky vyhozených videokazet popsaných názvy filmů od Rumcajse až po katastrofické příběhy o blízké budoucnosti. I já mám něco podobného ve sklepě, snažil jsem se to roztřídit do krabic a dát někam, kde by o to člověk nezakopával.

V poslední době tam pomalu stěhuji i stohy různých cédéček. Když mám trochu času, kopíruji si ty lepší kousky do počítače a na externí hard disky. To je dnes hlavní zdroj hudby u nás doma – celý můj hudební archiv se vejde do malé krabičky.

Totéž bych mohl udělat i s těmi všemi vinylovými deskami, kazetami a videokazetami, protože na všechno už existují příslušné technologie, ale nějak na to nemám čas ani trpělivost.

A teď jsem si ještě ke všemu přečetl v jedné knize, že podle jakéhosi zákona se výkonnost počítačů každých osmnáct měsíců zdvojnásobuje. Jenže ta kniha je vlastně pár let stará, tak to už asi taky nebude pravda. – Kam se to jen řítíme?

Když kdysi na Island přišlo křesťanství a sedláci se naučili číst a psát, začali po sobě zanechávat zprávy v rukopisných knihách. Zapsali do nich snad všechno, co věděli o minulosti, o sobě, o způsobu života, o mytologii i o tom, komu patřil který kus půdy.

K popsání dvou stran potřebovali kůži z jednoho telete; dnes mají muzeum plné starých rukopisů (milá telátka, tohle raději ani nečtěte). Mohli si z těch kůží udělat třeba boty, ale vybrali si literaturu a celé dlouhé zimní noci trávili opisováním.

Na jiném ostrově, na švédském Gotlandu, se čas od času podaří archeologům vykopat velký kamen, na němž jsou vyryty obrazy s bájnými náměty. Děje těchto obrazů, vytvořených bůhvíkým a bůhvíjak dávno, často velmi přesně odpovídají příběhům, které zapsali islandští sedláci na telecí kůže o pár staletí později. Kdybyste tomu nevěřili, najdete to na internetu.

Tedy do té doby, než nám všem někdo vypne proud; pak se budete muset leda vyzbrojit svíčkami a vypravit se na Gotland, kde mají ty kameny uložené. V jednom sklepě...

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)