Utekl jsem se do příjemné, poloanonymní a přitom útulné kavárny Slavia, posadil se k oknu s výhledem na Vltavu a začal psát: „Pokud chcete mít alespoň nějaký prožitek z procházky naším hlavním městem, vynechejte rozhodně dopoledne Hradčany. Není tam k hnutí. Všude postávají či posedávají skupiny turistů, na které pořvávají průvodci – dneska už vesměs pro větší efekt z různých reproduktorů a tlampačů. Na Hrad můžete zkusit zajít odpoledne, protože tou dobou se turisté přesouvají dolů do Prahy, převalí se přes Karlův most a obsypou Staré Město a židovský hřbitov... Turistický průmysl to má takhle naplánováno.

Kdybyste chtěli vidět Prahu takovou, jaká je, museli byste počkat na listopadové mlhy nebo únorový nečas, to jsou turisti zřejmě na Kanárech nebo doma u kamen a Pražané se mohou odvážit dokonce i na Staroměstské náměstí pod orloj! Anebo na to jít jako jedna má portugalská kamarádka: ta v Praze pokaždé nelítostně vzbudí svěřenou skupinu v půl čtvrté a město si projdou krátce před rozbřeskem...

Pokud chcete mít požitek z hudby, nespoléhejte se rozhodně na rozhlasové stanice, vynechejte televizi, zacpávejte si uši v kavárnách a v supermarketech a nekupujte si desky na hlavních třídách... Zde totiž zase vládne průmysl hudební.

Na internetových portálech, v jednom či dvou nekomerčních rádiích, v klubech či divadélkách, na neprovařených koncertních pódiích a v kostelích spíše mimo centrum města – tam se snad ještě můžete ocitnout ve svobodné říši hudby. Podobně jako když v nočním Lisabonu zavřou restaurace a personál spustí jen tak sám pro sebe sladkobolné fado...

Chcete-li si připomenout, jak chutná skutečné ovoce či zelenina, ať vás ani nenapadne chodit nakupovat do supermarketu. Jako by nějaký skvěle organizovaný globální gang odčerpával z potravin všechny přirozené chutě a vůně; plody dozrávají bůhvíkde ve skladech, do kterých slunce rozhodně nezasvítí. Také na tržištích opravdové jídlo málokdy seženete, snad někde za městem, u zahrádkářů, nevím...Všude jinde vládne potravinový průmysl.“

Zvedl jsem hlavu od psaní: do kavárny právě vstoupila skupinka turistů. Průvodkyně si je shromáždila mezi našimi stolky a následoval hlasitý výklad s prémií v podobě výhledu na Hradčany. Jednomu cizinci jsem se i se stolkem, kávou a notebookem připletl do záběru, tak si mě také vyfotil.
A to jsem se chtěl zrovna pustit do obrany pornografie.

Řekl jsem si, že napíšu obsáhlou úvahu o tom, že podobně jako proti cestování, hudbě nebo ovoci a zelenině nemám nic ani proti pornografii. Jen mi to všechno kazí ten průmysl. Kde jsou ty časy, kdy se pornografií zabývali velcí spisovatelé jako Alfred de Musset nebo Guillaume Apollinaire, kdy se jí věnovali geniální kreslíři jako Félicien Rops… Byla plná vtipu, nadhledu, krásy a vášně. Ale dneska? Kapitáni pornografického průmyslu loví v mělkých vodách leklé ryby a já se divím, že ty jejich produkty ještě vůbec někoho vzrušují...

To jsem chtěl napsat. Jenže v té kavárně byl takový cvrkot, že jsem se na to nemohl pořádně soustředit.

(Psáno pro Pražský deník)