aneb

Zpráva z nočního letu

„Rozhodně nenafukujte plovací vestu, pokud neopustíte prostor,“ řekl hlas v reproduktoru. Hovořil k nám kapitán letadla.
Konečně jsme se odlepili od země. Byly dvě hodiny v noci. Nemám rád tyhle charterové lety, ale když to jinak nejde...

Upadl jsem do malátného stavu mezi spánkem a bděním, ve kterém většinou přežívám, když se noc dělí na několik otravných činností – stání ve frontě při přihlašování letu, vybalování počítače při letištní kontrole, zouvání bot a rozepínání pásku od kalhot, případném osahávání, jestli nemám u sebe něco nepatřičného, a hlavně čekání na nepohodlné lavici na signál, který by člověka posunul někam dál. Kam vlastně?

Zavírám oči a chvíli se bavím zprávou, která proběhla tiskem minulý týden. Na jakémsi letišti prý byl při kontrole zadržen muž s největším přirozením na světě s odůvodněním, že pašuje zbraň. No, alespoň tohle by se mi stát nemohlo. Snažím se usnout, na chvilku se mi to snad podaří...

Šero v kabině letadla vydrželo jen asi půl hodiny po startu. Probudil nás hlas z reproduktoru a rozsvícená světla:
„Vážení cestující, za chvíli se bude podávat občerstvení...“

Je to nečekaná zpráva, v poslední době v letadle dostáváme nanejvýš sušenku nebo buráky, někdy si musíme platit i za vodu. Probírám se z mrákot a odmítám cosi masitého, ani ne proto, že jsem vegetarián, ale v půl třetí ráno prostě obvykle nejím. Stačí mi, když to rozbalil soused, chudáček hladovej...

Hlas nám oznamuje, že na programu je bezcelní prodej a po něm se bude promítat muzikál Michala Davida Tři mušketýři.
Nechce se mi věřit, že se taková věc může stát zrovna mně, ale je to tak. Uklidňuji se tím, že je to přece jen o něco lepší než pád letadla, i když ne o moc, a snažím se při tom všeobecném hodování kolem znovu zavřít oči. Daří se mi to až do chvíle, než se začnou sbírat vyprázdněné obaly od jídla. Je tu tak málo místa, že letuška se mi pokaždé, když přejde kolem, otře o rameno. Já takový druh kontaktu nevyhledávám, naopak, deptá mě to.

Zkouším se na něco soustředit, ale neodbytnĕ se mi vrací jedna jediná myšlenka: proč musí člověk, když si zaplatí nějakou službu, neustále připlácet něco navíc. Proč ti lidé chtějí peníze úplně za všechno? Proč je v letištní hale v Ruzyni nejspíš nejdražší káva a salát na světě? Proč se tam nemůžete jednoduše a bezplatně připojit na internet? Proč je tam parkování tak strašně drahé?

Proč se teď snížila váha zavazadel přepravovaných bezplatnĕ, takže jako průvodce, který s sebou musí kvůli práci vozit pár věcí navíc, jsem byl za těžší kufr okamžitĕ ztrestán povinností zaplatit třicet eur? Musím jít na toaletu, za chvilku se bude platit i tam...

Co kdybych to dělat podobně na svých koncertech? Zaplatíte si vstupné, pak si povinně zakoupíte ještě kávu nebo víno. Když se posadíte do sálu, začnu vybírat příspěvek na zvukaře, a až konečně zazpívám, zkásne vás Ochranný svaz autorský...
Z konstruktivního uvažování mě opět vytrhl letuščin hlas: „Vážení cestující, k sledování muzikálu Michala Davida Tři mušketýři si nyní budete moci za padesát korun zakoupit sluchátka."
Rozesmál jsem se nahlas a můj soused naštěstí se mnou.

Nikdo z cestujících si sluchátka nekoupil. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Během tohoto nočního charterového letu z Prahy do Reykjavíku se v letadle nepromítalo nic...


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)