aneb Fejeton jen pro nejlepší čtenáře

Paní redaktorka jednoho rodinného magazínu mě občas v telefonu překvapí otázkou, která v sobě obsahuje třetí stupeň přídavného jména čili superlativ. Například: „Co vás v životě nejvíc potěšilo?“ Nebo: „Jaký jste dostal nejkrásnější dárek?“

Dotazy, které v sobě obsahují slova jako nejzajímavější, nejlepší, největší nebo třeba nejnezapamatovatelnější, jsou sice také nejošemetnější, ale podle hesla, že neexistují hloupé otázky, jen odpovědi, se s tím snažím vypořádat. Odpovídám a beru to jako cvičení.

Copak v lehké atletice, tam to ještě jde – alespoň nějaký čas je vždycky někdo skutečně nejrychlejší a nejlepší, dá se to změřit, ale život není atletika, i když si to možná někteří naši spoluobčané myslí...

A tak když člověk napíše, že něco bylo „nej“, začne většinou za chvilku pochybovat, jestli vlastně nebylo ještě něco „víc nej“, což je samozřejmě gramatický i logický nesmysl.

Minule jsem se docela obstojně vypořádal s otázkou, jaký jsem dostal nejkrásnější dárek. Psal jsem o tom, jak jsme si kdysi s mou matkou, která bývala v dobách mého dětství hodně zaneprázdněná, na sebe udělali skoro každou sobotu dopoledne čas a vyprávěli si o všem možném, až jsme zapomněli, že máme v troubě oběd. To nám docházelo pravidelně teprve až tehdy, když se zpod dveří začal valit dým...

Tyhle připálené obědy, napsal jsem, byly to nejlepší, co mi kdo věnoval. Pořád ještě na své odpovědi víceméně trvám, jenže od chvíle, co jsem ji do té redakce odeslal, mě napadají další a další skvělé dárky, které jsem dostal.

Už bych se asi nedokázal rozhodnout pro ten skutečně nejlepší – a je mi to vlastně jedno. Jen se tak raduji, kolik jsem toho v životě dostal, a znovu se ujišťuji, že nejlepší věci nebyly za peníze. Třeba písničky.

Každá písnička, kterou si člověk vymyslí, je ostatně dárek. A taky kniha, kterou napíše, anebo když něco vynalezne...

A někdy stačí k největší radosti třeba jen dopis. Škoda že se dnes píše tak málo opravdových dopisů, e-maily jsou ve srovnání s nimi něco jako dárek zakoupený na poslední chvíli v supermarketu. (Ale koneckonců i e-mail nebo esemeska mohou způsobit radost, když si dá člověk opravdu záležet...)

V době, kdy jsem psal texty z cyklu Muži jsou křehcí a už jsem měl asi patnáct nových písniček, v nichž figurovala mužská jména, mi najednou zavolal Jiří Smrž, kolega zpívající básník, a povídá:

„Pamatuješ se, jak ses mě jednou ptal na to, jak skládám, a já jsem ti říkal, že se mi zdá, že vlastně já sám nic nepíšu, že mi to někdo diktuje a já to jen zapisuju?“
„To se nedá zapomenout,“ odpověděl jsem. „Proč se ptáš?“
„Protože on mi včera nadiktoval něco, co bych já nikdy nenapsal, podobá se to spíš tomu, co děláš ty. On se určitě spletl, tak já bych ti to rád poslal, nepatří mi to, dělej si s tím, co chceš...“

Sešli jsme se a Jiří mi předal rozpracovaný text o Václavovi, který plešatí uvnitř hlavy, já si ho vděčně vzal, dopsal a zhudebnil, a tak teď mám písničku, kterou jsme napsali tři – Jiří Smrž, já a ten kdosi kdesi, co nám to všechno nadiktoval.

Tak jestli tohle nebyl nejkrásnější dárek, pak byl přinejmenším nejzajímavější, nejpodivnější, nejkurióznější, nejzáhadnější, nejnečekanější, nejnezištnější, nej...

(psáno pro Týdeník Rozhlas)