aneb

O co člověk přichází, když nefotografuje...

Kdysi jsem pro televizi natočil rozhovor s fotografem a kreslířem Dušanem Pálkou. Seděli jsme ve vile ve Střešovicích a Dušan s ostychem a vlastně jaksi nerad vyprávěl o sobě. Teď, když tak velmi předčasně umřel, jsem na internetu našel kromě tohoto už jen jeden Dušanův rozhovor. Bylo to tím, že se vyjadřoval raději jinak – prostřednictvím svých fotografií nebo kresleného humoru –, anebo ho současná žurnalistika zkrátka nepovažovala za dostatečně atraktivní celebritu?

V dobách před třiceti lety ho znal každý, neboť patřil k těm populárním kreslířům, jako byli Jiránek či Renčín, kteří naleptávali režim svou ironií a pomáhali nám žít už jen tím, že si uchovali charakter.

Po devětaosmdesátém zájem o tento žánr zejména mezi vydavateli pomalu opadl, podobně tomu bylo například s popularitou některých písničkářů a jejich protestsongy. Doba se změnila, Dušan Pálka byl ale pořád jedním z nejzajímavějších lidí, na které jste mohli v hlavním městě narazit.

Dennodenně po mnoho let vyrážel do centra Prahy s aparátem značky Leica na krku, mířil tam, kam ho nohy nesly, a fotografoval, jak říkal – vztahy. Původně mezi lidmi, pak mezi lidmi a předměty, zkrátka atmoféru, duši velkoměsta... Naexponované negativy jen vyvolával. Říkal: „Kdo ví, kdy přestanu chodit, vidět, vnímat. Co nenafotím teď, už nenafotím nikdy. Nemohu se zatěžovat zvětšováním fotek, to budu dělat na penzi.“

Mnohokrát jsme se potkali. Vidím ho před sebou celého rozevlátého, prosluněného, s přimhouřenýma očima, které vždycky jako by číhaly na to, co se zrovna děje kolem. Na první pohled vyčníval z davu. A pokaždé působil, že je tak trochu v transu, člověk si po chvíli uvědomil, že ho vlastně vyrušuje, a tak ta setkání nikdy netrvala dlouho.

„Nemusíš nic vyhledávat. Vlastně si jenom vybíráš z toho, co vidíš,“ vyprávěl. „Jdu a vidím, že tamhle jde nějaký člověk a blíží se jiný a s ním pes, a mě tam nohy samy nesou. A pak, když už jsem u nich, rozhodují další věci, jestli je za nimi bílá nebo černá a podobně. Stačí, že je vertikála nějak moc skloněná a fotka, bohužel, odejde. A někdy zase tím, jak je skloněná, získá záběr na dynamice. To je téma na diplomku.“

Představte si to: po Praze denně chodí tisíce lidí, a mezi nimi jen jeden opravdový „pražský chodec“ – Dušan Pálka, který se umí na věci dívat jinak než my ostatní. Nechce se mi smiřovat s tím, že už to neplatí.
Proč to ten člověk dělal? Tenkrát ve Střešovicích mi odpověděl jasně: „Abych se z těch fotek dozvěděl, o co vlastně člověk přichází, když nefotografuje. To je celá pointa.“

Něco málo z tisíců záběrů, které po sobě Dušan zanechal, vyšlo v před časem v knize Pražský spektákl. Ale stejně si myslím, že někde tam, kudy se denně toulal, by měla být stálá expozice jeho fotografií. Praha by měla o jedno atraktivní místo navíc, turisté by se tam mohli divit, co se dá v tomhle městě všechno vidět...
A my ostatní bychom se mohli alespoň stejně jako dřív u Dušana na chvilku zastavit a jenom tak se s ním pozdravit.