aneb

Bez pracovní knížky

„Kde pracujete?“ zeptal jsem se rusky své spolustolovnice v lázeňské jídelně.
„Já už jsem devět let v penzi,“ odvětila s blaženým úsměvem a bylo vidět, že si to užívá.

V jáchymovském lázeňském domě je narváno, a tak mě posadili ke stolu vedle tří dam z bývalého Sovětského svazu. O dvou z nich se nechci rozepisovat, abych nebyl obviněn z používání principu kolektivní viny, ale tahle moje sousedka po pravé ruce je docela milá.

Moc toho o ní nevím. Žije v Moskvě, ale narodila se v městečku Taganrog, odkud pochází Anton Pavlovič Čechov, a teď se navíc dovídám, že pracovala v jakémsi závodě jako ekonomka. Přijala jako samozřejmost, že spolu mluvíme rusky, a tak jsem pracně oprašoval školní znalosti a vzpomínal na časy, kdy jsme se učili nazpaměť články o ruské literatuře.

Najednou mi začalo docela vadit, že ani nevím, jak se rusky řekne daň z přidané hodnoty. Zvlášť když se mě moje spolustolovnice začala vyptávat, jakou profesi z těch, které vykonávám já, mám zapsanou v pracovní knížce.

„Vy nemáte pracovní knížku?“ skoro se vyděsila. „Vždyť to pak můžete podvádět!“
„Nemůžeme,“ opáčil jsem a opatrně dodal: „My na to máme kompjútry a úřad sociálního zabezpečení.“ (Schválně - zkuste to přeložit...)

Nechápavě kroutila hlavou a já, jak jsem hůř a hůř hledal slova a nebyl schopen popsat, co jsem chtěl, jsem si začal připadat jako necivilizovaný dacan. Aspoň že jedna ze dvou zbylých zarytě mlčících sousedek, ta, co nosí tepláky s flitry a neodpovídá na pozdrav, v tu chvíli popotáhla a položila na ubrus vedle misky salátu umolousaný papírový kapesníček. To mě trochu uklidnilo.

Přestože jsem se učil rusky na všech školách svého života, moc jsem toho tím jazykem nenamluvil. Poprvé jsem ho opravdu potřeboval až koncem devadesátých let v Estonsku, kde mi spisovatel Ülo Tuulik vyprávěl, jak za starých časů v místní akademii věd spolu s kolegy fandil u televize československým hokejistům proti Rusům a jak z toho měli vždycky průšvih, protože donašeči se dívali s nimi.

Před třemi lety jsem se při krátké návštěvě v Moskvě cestou z letiště docela skamarádil s ruským řidičem díky řečem o fotbale a v metru mě nikdo nepraštil, ani když jsem se rozhodl glosovat globální přelidnění a zeptal jsem se: „Vždycky tu máte tak narváno?“

Když se tu teď třikrát denně trápím konverzací se svou novou kámoškou, vyčítám si, že jsem se měl líp učit, případně se probojovat o dva stoly dál, kde v naší jídelně začíná německá zóna.

A moji sousedku přitom netrápí nic, ačkoli žádný světový jazyk neovládá. Když jsem jí omluvně vysvětloval, že jsem vlastně rusky nikdy nemluvil, chtěla vědět proč, takže jsem jí musel říct, že jsem žádné Rusy osobně neznal, že to pro nás zkrátka byli okupanti. Z jejího výrazu jsem nepoznal, co si o tom myslí. Tvářila se pořád stejně.

Když ovšem včera zjistila, že nejím maso, náhle uprostřed večeře vstala, šla k pultu s ovocem a donesla mi dvě hrušky.
„Musíte aspoň jíst hodně vitaminů, když už jste ten vegetarián.“
Ano, jsou chvíle, kdy si spolu docela rozumíme...