aneb

Lekce v pneuservisu

Mrzlo. Hospoda na předměstí měla ještě zavřeno a v řeznictví se mi čekat nechtělo. Pokusil jsem se na chvilku posadit na lavičku a číst si noviny, ale ani pikantní příhoda o tom, jak útočník Baroš ukázal po příletu na Ruzyň cestujícím a novinářům svá tanga, mě nezahřála.

Naplněn soucitem se všemi bezdomovci světa jsem tedy raději vstoupil do dílny pneuservisu a zeptal se mladého vousatého mechanika, jestli mohu počkat uvnitř, než mi nasadí zimní pneumatiky místo letních. Kvůli tomu jsem ostatně tak brzy ráno vyrazil do světa.

Posadil mě na židli do kouta dílny a odvedl kamsi velké černé psisko, které se začalo tvářit hladově. Hned jsem se cítil lépe a bezpečněji.

Jedním okem jsem pomrkával do novin na Baroše, druhým pozoroval pracujícího chlápka. Nakonec se obojí prolnulo a já pronesl něco o tom, jak na sobě naši chlapci na oslavu postupu na mistrovství Evropy radostně roztrhali sponzorské obleky.
„No, já o tom nic nevím,“ pravil muž. „Já fotbal nesleduju, nemám televizi.“

Překvapilo mě to. Všude na světě, kam jsem se dosud dostal, byl fotbal dobrým námětem k zahájení konverzace. U nás je zřejmě vždycky všechno trochu jinak...

„Já ho teda občas hraju, nebo i hokej, ale nechápu, že se na to někdo může dívat.“
„To vám závidím,“ pravil jsem upřímně. „Já musel přestat se sportem kvůli zádům.“
„A pak taky nedokážu pochopit to český myšlení,“ pokračoval muž, zatímco vyvažoval mou pneumatiku. „Chápete – když vyhrajem, vyhráli jsme my, ale když prohrajeme, tak prohráli oni.“

Dal jsem mu za pravdu, taky mi to připadá divné. Ale přidal jsem příhodu o tom, jak se portugalští fandové v hospodě v Évoře poté, co jejich mužstvo obdrželo dvě branky, otočili k televizi zády a předstírali, že je fotbal vůbec nezajímá a že to vlastně je nuda...

Zazvonil telefon. Muž vyřídil zakázku, vrátil se k práci a po chvilce pravil:
„Víte, já když potřebuju, tak se dívám na zprávy na internetu, ale nesnáším ten pocit, že mám řídit svůj program podle toho, že jsou v sedm zprávy. A navíc to vůbec nejsou žádné zprávy, ale přehlídka násilí a černá kronika. Říkají si veřejnoprávní televize, jenže nic veřejnoprávního na nich není.“

Začínal jsem zírat, co se ještě v pneuservisu nedozvím, ale než jsem stačil cokoli poznamenat, chlapík mezi jednotlivými údery kladívka, suše utrousil:
„Já si prostě radši čtu knihy.“
„To už se dneska moc nenosí,“ řekl jsem a zeptal se, jak se mu to stalo.
„Rodiče mi zakazovali televizi,“ zasmál se. „Jsem jim za to vděčný.“

Do dílny vstoupila dáma a přerušila tu konverzaci dotazem na pneumatiku ze svého volva. Šli to spolu vyřešit ven do mrazu a já si zatím pohrával s myšlenkou, že tenhle člověk ví zřejmě o smyslu veřejnoprávnosti víc než většina kandidátů na ředitele televize.
A vzápětí mě zarazilo, že se vlastně tolik divím, když potkám někoho tak normálního. Asi už jsem z těch médií taky úplně mimo, moc se dívám na zprávy a málo si čtu knihy. Budu s tím muset něco udělat...

„Tak to máte hotový,“ pravil muž, když se vrátil dovnitř. „Škoda že mám takovej fofr, musíme si to doříct jindy.“
„Moc rád se k vám někdy přijdu ohřát,“ řekl jsem a vyrazil do zimy.
Hned v první zatáčce jsem si uvědomil, oč líp sedí moje auto na kluzké silnici.


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)