aneb

Další lávové vrstvy

Sedím v autobuse s mikrofonem v ruce, provázím turisty po Islandu, za oknem většinou lávová pole a kopce bez stromů, na nichž se dá krásně rozpoznávat, jak přibývaly vrstvy lávy a tvořila se krajina. Jako pokaždé mám při tom také dost času myslet na to, jak je i náš život umístěn v čase mezi dvě vrstvy...

Ovšem o tom už jsem psal. I o islandské vodě a o tom, jak se láva při erupci zastavila před kostelem, dokonce i o silákovi Jónu Pállovi, který zemřel na předávkování anaboliky, nebo o starostovi Reykjavíku Jónu Gnarrovi, jenž je původním povoláním komik a vyhrál volby, i když slíbil voličům, že žádný volební slib nedodrží.

Ale ještě jsem nepsal o takzvané islandské revoluci. Často mě k tomu vyzývaly různé hlasy i hlášky z internetových diskusí či anonymních e-mailů. Že prý se u nás zatajuje, co se skutečně na Islandu děje, jak se tam vzmáhá přímá demokracie a co všechno lid, aktivizovaný bankovní krizí, na ostrově dokázal.

Nechtělo se mi zkoušet odpovídat lidem, kteří si chtějí nejspíš z nespokojenosti s výsledky naší „sametové revoluce“ dosnít své sny o radikální proměně světa někde jinde, v tomto případě na Islandu.

Co psát o „islandské revoluci“ mě napadlo až dnes, když už máme od událostí bankovní krize jistý odstup a Island se ekonomicky pomalu zvedá. Dluh Mezinárodnímu měnovému fondu bude brzy splacen a také Holanďané a Britové se nakonec dočkají svých peněz z vytunelovaných islandských bank. Proběhl soudní proces s bývalým předsedou vlády, vlk se tak trochu nažral a koza zůstala tak trochu celá. Islandský prezident se, jak to už to politici dělají, pěkně pochválil a dal islandskou cestu ostatním zemím procházejícím krizí za příklad. Konzervativní strana, která zemi do krize přivedla, už má opět čtyřicet procent preferencí.

Kdepak, Island není v tomto směru žádný ráj, dokonce ani výjimka potvrzující pravidlo. Sociolog Jóhann Arnason upozorňuje: „Bych byl rád, kdyby se dalo říci, že se Islanďané vyrovnali s krizí inspirujícím způsobem. Je to však podle mého názoru daleko od pravdy a mytologizace nikomu neprospěje.“

Nordistka Helena Kadečková smutně konstatuje, že islandská tradiční jednota, kdy nepřítelem byly na ostrově především přírodní živly, se rozpadá a nedůvěra mezi lidmi roste. A Soňa, která na Islandu bydlí, říká, že někteří lidé si tam už zase půjčují a dělají, jako by se nic nestalo.

Překvapil mě ovšem Maurizio, můj italský kolega-průvodce, který tu už léta přednáší na univerzitě, ale teď sedí vedle mě v autobuse:

„Podle mě skutečně nastaly na Islandu změny. Hodně lidí si uvědomilo, že na tom, jaké mají auto, zase tak moc nezáleží. V televizi už mě neštvou pořady, které mě nabádaly, abych každou chvíli měnil v bytě nábytek. Naopak, i média se vracejí k tradici a častěji se mluví o tom, že konzumní šílenství nikam nevede. Aktivizuje se myšlení lidí, i politika se mění, jsme kulturnější...“

„Jsi první, kdo mi tu říká něco opravdu pozitivního,“ skáču mu do řeči.
„Možná,“ usmívá se, „ale mě už to tu v posledních letech před krizí přestávalo bavit. Teď se tu dějí zajímavé věci.“

Podívám se z okna – další a další lávové vrstvy ubíhají kolem nás, pod zemí vře horká voda a nad námi husté mraky občas prosvěcuje ostré podvečerní slunce...
Islandská revoluce pokračuje.