aneb

Srdce v chaluhách

Tento týden do mé knihovny přibyly tři knihy. Nevyužil jsem sice nabídku čerstvých novinek z velkých nakladatelství, která uspořádala svůj velký knižní čtvrtek, ani jsem nezakoupil žádnou elektronickou knihu či nahrávku známého díla s hlasem populárního herce. Sice už knížky skoro nemám kam dávat, přesto zas mám o tři víc.

První přišla poštou. Ve schránce se objevila obálka s finskou poštovní známkou. Když jsem ji otvíral, neměl jsem tušení, co v ní může být. Před měsícem jsem ve Finsku byl, plavil jsem se dvě a půl hodiny na Kökar, nejodloučenější ostrov Alandského souostroví, kde žije jen tři sta obyvatel, V místním muzeu jsem se novému panu řediteli mimo jiné svěřil, že jsem obdivovatelem jejich spisovatelky Ully-Leny Lundbergové, přestože jsem od ní nic nečetl, neboť neumím švédsky.

Už před dvanácti lety, kdy jsem to muzeum navštívil poprvé, jsem obdivoval způsob a styl, jakým napsala trilogii o historii alandského loďařství, i to, jak dokázala kombinovat metodu literárního dokumentu s fiktivním vyprávěním a fotografickými materiály. O jejích knížkách i o ní jsem si mohl nanejvýš číst anglicky na internetu; mimochodem – třikrát byla nominovaná na finskou či severskou literární cenu.

V příštím životě chci být Ulla-Lena Lundbergová, řekl jsem tehdy nahlas před kökarským muzeem a letos jsem to tam znovu opakoval. A teď najednou otevřu obálku s tou finskou známkou – a uvnitř je kniha o cestě na Sibiř v němčině a osobní dopis od té, jíž bych chtěl být, až se znovu narodím! Neumím sice nejen švédsky, ale ani německy, nicméně knížka už na mě týden vykukuje z knihovny, kde má své čestné místo...

Dva další knižní přírůstky jsem našel v polici na chodbě knihovny ve Vamberku, kde jsem měl v rámci velkého čtvrtku menší autorské čtení. Jako už to v lepších knihovnách bývá, na chodbách tam mají knihovničky s literaturou, kterou už nepotřebují a jež se v těch horších knihovnách zřejmě rovnou hází do sběru.

Ve Vamberku u nich ovšem byla cedulka, že si je za pět korun můžeme odnést. A tak jsem neodolal a můj zrak se prodíral starými průvodci a příručkami typu Udělej si sám, slušnou přehlídkou kdysi povinně zakupovaných básnických sbírek Karla Sýse, Michala Černíka a jiných normalizačních prominentů, a někde mezi romány Karla Matěje Čapka-Choda, které už jsem si koupil, tuším, v knihovně v Bílovci, jsem objevil povídky Raye Bradburyho Ilustrovaná žena a nádhernou antologii české poezie A co básník? Obě knihy vydané – jak jinak – v šedesátých letech. Dohromady byly k mání za poloviční cenu, kterou byste zaplatili za jedny noviny. Nekupte to!

A znovu mě překvapilo, že ani veřejné knihovny nemají dost místa na knihy. Kdysi jsem si naivně myslel, že když už má spisovatel to štěstí a jednou se do knihovních regálů dostane, má vyhráno. Že se odtamtud vyhazují snad jen staré jízdní řády, protože ty už by v budoucnosti četl opravdu málokdo; i když, co o tom vlastně víme... No a ono to ve skutečnosti tak není, což znamená, že nikdo ze spisovatelů – a tedy ani čtenářů – nemá své jisté.

V mé knihovně zatím ještě knížky přibývají. Otevírám tu staronovou antologii A co básník? a zkouším si zahrát kdysi oblíbenou hru – namátkou ukážu prstem na nějaké místo v knize a čtu. Tentokrát to vyšlo na Karla Tomana:

„Loď padá ke dnu, a mé srdce/ se zachytilo v chaluhách./ Můj kapitáne, konec! Díky/ za dobrodružné plavby v tmách.“
Vyložte si to, jak chcete.