aneb

Přežít a žít


Zemřel Milan Platovský, obdivuhodný muž, velký humanista, skvělý obchodník a dvakrát znárodněný kapitalista.

Když v roce 1997 vydal v Santiagu de Chile své paměti (česky vyšly o dva roky později pod názvem Přežít a žít), staly se v jeho druhé vlasti bestsellerem. Radoval se a kroutil nad tím hlavou. Když si je ovšem přečtete, pochopíte, proč měly takový čtenářský úspěch. Příběh jeho života je strhující.

Narodil se roku 1922 v rodině bohatého židovského obchodníka se sociálně demokratickým smýšlením. Když začala druhá světová válka, bylo mu sedmnáct a místo maturity ho čekal koncentrák. Jako člen pracovní čety se na zámku v Panenských Břežanech, kde žila vdova po Reinhardu Heydrichovi, naučil od esesáka se špatným svědomím zednické řemeslo, což mu vzápětí zachránilo život, když se ocitl na rozřaďovací rampě v Osvětimi a později v dalších koncentračních táborech.

Přežil pochod smrti, vážil necelých čtyřicet kilo, ale pomohl mu komunistický odboj v čele s budoucím prezidentem Antonínem Zápotockým. Při následujícím pochodu smrti pak Milan a jeho spoluvězni pomohli na oplátku přežít Zápotockému.

Domů se vrátil se jako přesvědčený komunista, ze čtyřicetičlenné rodiny přežila kromě něho jedna sestřenice. Než mu úřady stačily vrátit ukradený majetek, přišel únor 1948 a znárodnění. Někteří jeho sociálnědemokratičtí kamarádi z koncentráku začali mizet a Milan se vydal na návštěvu k novému předsedovi vlády – Zápotockému, aby se zeptal, co se děje.

„Nesmíš se mě na nikoho ptát,“ řekl mu Zápotocký. „Myšlenka komunismu je důležitější než náš život.“ A tak se Milan Platovský rozhodl, že emigruje. Podařilo se.

V Paříži začal opět od nuly a brzy se seznámil se svou nastávající ženou Janou. Rozhodli se, že opustí Evropu, a po náhodném setkání s chilským velvyslancem ve Francii přijali pozvání do této jihoamerické země. Dokumenty, které jim ochotně vystavil, však měly závažné nedostatky, a tak jim celníci na hranicích zabavili celé vybavení budoucí továrny. Milan Platovský musel znovu začít od začátku.

Když se za pomoci svého neobvyklého obchodního talentu vypracoval a stal úspěšným podnikatelem, přišel rok 1970 a vláda Salvadora Allendeho, tedy chilská cesta k socialismu. „Ta nařízení vlády byla tak nesmyslná, že jsme nakonec museli krást televize z naší továrny, kde jsme je vyráběli, a prodávat je na černém trhu, abychom mohli zaplatit alespoň mzdy dělníkům,“ vyprávěl mi Milan při jednom z našich setkání. Než se v jeho továrně usídlily revoluční gardy a znárodnily jeho majetek podruhé, odjel do ciziny…

Na základě dobrých obchodních vztahů dostal nabídku, aby se stal generálním ředitelem firmy Motorola pro celou Latinskou Ameriku. Prestižní místo ovšem opustil v prvních dnech po Pinochetově převratu a vrátil se domů. Revoluční gardy byly pryč, jeho dělníci na něj čekali a slavnostně mu předali klíče od zdevastované továrny, na níž byl dluh šest milionů dolarů. I z této zoufalé situace našel Milan Platovský cestu a znovu se postavil na nohy.

V roce 1997 obdržel – vesměs hlasy svých chilských obchodních konkurentů – prestižní cenu Podnikatel roku, jakéhosi obchodnického Oscara. O dva roky později ho ocenila i jeho stará vlast – stal se laureátem ceny Gratias agit Jana Masaryka za přínos rodné vlasti v zahraničí.

V jednom ze svých projevů řekl: „Velkým ponaučením pro mě bylo, že co rychle získáš, můžeš ještě rychleji ztratit. Proto doporučuji skromnost. Bohatství není jedinou formou úspěchu, protože trvalejší úspěchy se dosahují poctivostí a obranou morálních hodnot.“
Měl jsem ho velmi rád.


(psáno pro Týdeník Rozhlas)