aneb

Čas na změnu

Mám nový klávesový nástroj, koupil jsem si ho, protože mě bolí záda a špatně se mi sedí u klavíru. Budu teď u hraní stát a stanu se konečně na stará kolena rockerem, to jsem si vždycky přál!

Jedeme se synkem na turné po Moravě a já vzpomínám, jak jsme v roce 1988 založili s Vlastislavem Matouškem mou první rockovou kapelu a vyrazili jsme na festival do Dolní Lhoty u Opavy. Měl jsem tehdy automobil značky Volha, zakoupený jako vyřazený vůz od policajtů; na volantu měl zářezy a nožem vyrytá dívčí jména. Hned na Vysočině nám vypadl motor a zpátky jsme se vraceli na laně, zapřaženi potupně za náklaďákem s poštovními holuby.

Podobně dopadl celý můj tehdejší pokus stát se rockerem. Muzikanti, které do naší kapely Zvláštní vydání Vlastík přivedl, nebyli žádní zaprodaní komerčáci, ale svérázné umělecké osobnosti žijící na pokraji chudoby. Byli nesmírně talentovaní a měli i řadu zkušeností z různých nekonvenčních kapel, ovšem nekonvenčně přistupovali skoro ke všemu.

V době, kdy jsme spolu začínali hrát, se už v Praze poéře zákazů a pronásledování hudebníků uvolňovala atmosféra, a tak nám jedna agentura íbila, že když řádně odevzdáme všechny potřebné formuláře a pozveme její zástupce na nějaký pražský koncert, ujmou se nás a budeme moci vystupovat pod její hlavičkou. Mně pak nezbývalo než se pokusit spojit dva neslučitelné světy – oficiální agenturu a mé spoluhráče, nezávislé rockery. Například je bylo třeba dovést k tomu, aby vyplnili patřičné papíry. Jak to v praxi vypadalo, popisuje pasáž z mého starého deníku, který jsem nedávno objevil:

11. června 1989 - Když se domluvím s Vlastislavem, že se mezi 17. a 18. hodinou sejdeme a on přinese vyplněné své a Ludvíkovy dotazníky a od každého 200 korun na kvalifikační zkoušky, může to dopadnout také následovně:

Pět minut před šestou, tedy mým plánovaným odchodem z bytu, přijde Vlastík. Řekne, že nemá napsaný životopis, protože to přes neděli nestihl, a že to dopíše teď. Říkám, že odcházím. On praví, že to nevadí, že mi to nechá na stole a klíč hodí do schránky. A jestli bych mu nepůjčil 200 korun, protože je nemá. Ano. A pak mi sdělí, že Ludvíkovy papíry ani peníze také nemá, ale že to Ludvík přinese. Kdy? ptám se. Prý do šesti. Je šest a dvě minuty. Musím odejít.

Vracím se ve tři čtvrtě na sedm, nacházím ve svém pokoji Ludvíka a Vlastíka v hovoru. Vlastík mezitím napsal dvě věty do dotazníku, nic víc. Ludvík říká, že přinesl ty papíry, ale musí přijít ještě jednou, protože nechal peníze doma. A dodává, že za to nemůže, přišel pozdě proto, že mu jeho žena řekla, že má přijít o půl sedmé. Nechápu, nevadí.

Když se Vlastík rozhodne, že dneska ten životopis nedopíše, protože už má být půl hodiny na zkoušce kdesi na Míráku, sbírají se s Ludvíkem oba. Nebráním jim. Vtom však vchází náš kytarista Jirka Charypar a ptá se, co je nového. Ludvíkova žena mu prý řekla, že od sedmi je u nás zkouška!

Povolení jsme nakonec přece jen dostali, vystupovali jsme spolu asi rok a pak jsem se zase raději vrátil k pohodlnému životu písničkáře, kdy si člověk všechno dělá sám a není na nikom závislý.

Teď ovšem vlastním spolehlivé auto,jemuž snad motor nevypadne, hodného synka, který má dost rockerských zkušeností, a ty nové klávesy mají pod kapotou spoustu zajímavých zvuků a rytmů... Ideální podmínky pro uskutečnění dávného snu. Jdu do toho!