aneb

Přijít na jiné myšlenky...

V studeném maďarském pokoji se teď po ránu, než do něj zasvítí slunce, choulím do deky, protože si chci ještě chvíli poležet. Konečně mám dovolenou a naplánoval jsem si jenom dolce far niente – sladké nicnedělání...

K dispozici tu budu mít asi patnáct různých bazénů s obyčejnou či léčivou vodou, těším se i na langoše a skvělou kávu a také na to, že budu mít čas na čtení a na klábosení s dcerami, které mě doprovázejí. Hlavně doufám, že přijdu na jiné myšlenky, a to je možná hlavní smysl dovolené.

Doma se mi to v posledních týdnech nějak nedařilo. Je to divný rok, jak kdysi zpíval Slávek Janoušek, to nikdá nebylo, nebylo, nebylo...

Nemám na mysli samozřejmě jen počasí, ty rekordy v počtu srážek na metry krychlové, málem mrazivé letní noci a pak zase vedra, tornáda a bůhví co ještě. Ostatně autor té písně také nezpíval jen o divném počasí, ale o atmosféře ve společnosti.

Na cestu z Prahy si pro nás starší dcera nachystala nahrávku rozhlasové hry, vybrala pro ten účel Ibsenova Nepřítele lidu. Byl první den prázdnin, opatrně jsme zdolávali dálnici D1 a Viktor Preiss coby doktor Stockmann z reproduktorů hřímal:

„Otrávené jsou veškeré duchovní zdroje našeho života, veškerá občanská společnost stojí na půdě zamořené lží!“

Do první velké zácpy jsme se dostali až před Vídní. A Henrik Ibsen, velký Nor devatenáctého století, v koloně dál deklamoval ústy svého hrdiny:
„Nejnebezpečnějším nepřítelem pravdy a svobody mezi námi je drtivá většina! Ano, ta zatracená, nerozborná liberální většina! Ta je to!“
Z davu se ozval hlas lidu:
„Většina má vždycky právo na své straně!“

Ale Stockmann se nenechal zarazit:
„Většina nemá nikdy právo na své straně, říkám já. Tohle patří k takovým těm společenským lžím, proti nimž se svobodný člověk musí bouřit! Kdo vytváří většinu obyvatel, a to v každé zemi? Lidé chytří, nebo lidé hloupí? Shodneme se asi na tom, že hloupých je všude na celém světě děsivá, naprostá většina. A to přece kruci hergot nemůže být správné, aby hloupí vládli chytrým! Většina má moc, bohužel, ale právo nemá!“
To byl hlas z devatenáctého století…

Letos hned na Nový rok jeden prezident osvobodil zločince, pak se jeho nástupce dostal k moci za pomoci lží, což nakonec konstatoval i Nejvyšší soud, a teď muž dosazený tímto prezidentem flikuje kabinet z hodně ošuntělých zbytků. Podle novin má prý tahle vláda přesto „důvěru většiny obyvatelstva“. Chápete, že potřebuju přijít na jiné myšlenky?

Ležím pod tenkou dekou, nechce se mi vstávat, venku poprchává. A já myslel, že v Maďarsku touhle dobou neprší… Je to divný rok.


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)