aneb

Neklesejme na mysli!

„Ty si to umíš zařídit,“ reagují většinou známí, když jim odpovím na otázku, jestli se teď někam chystám. Jako každý rok totiž jedu na Island, ale ještě se mi nepodařilo najít způsob, jak jim zároveň sdělit, že se tam nebudu jenom bavit, ale především pracovat. Za těch patnáct let, co tam provádím turisty, jsem se nenaučil šetřit síly a většinou mluvím a mluvím, dokud má někdo chuť poslouchat. Po dvou třech týdnech se vracím domů a několik dní nereaguji na vnější podněty, balím se do deky a nanejvýš zírám na televizi.

Jenže mě ta práce opravdu baví. Před odjezdem se pokaždé dostaví jemné rozechvění a zvědavost, co se zase na cestách přihodí a jací ti turisté budou. Někdy mě totiž opravdu překvapí.

Před několika lety s námi například cestoval pán v teplácích s náušnicí v uchu, který měl velmi originální způsob konverzace. Dejme tomu, že se zajímal o čas odjezdu:
„V kolik hodin jedeme?“ zeptal se tedy, a když jsem mu třeba řekl, že v deset, přikývl a naprosto vážně dodal:
„Děkuju. A v kolik jedeme?“

Tímto způsobem se vyptával na různé věci několikrát denně, a protože s ním cestovala i manželka, časem tu svéráznou konverzaci dovedl k dokonalosti. Nejdříve tedy postupoval klasicky:
„V kolik jedeme?“
„V deset.“
„Děkuju. A v kolik jedeme?“
„V deset.“
Ovšem pak se obrátil na manželku a hlasitě jí oznámil, co jen těžko mohla přeslechnout:
„Říká v deset!!!“
Ze začátku jsem se ho trochu bál, ale pak už jsem se těšil, že se zase přijde na něco zeptat.

A tak se na Island těším i letos, jen se někdy sám sebe ptám, proč se musím zrovna já zamilovat do země, kde je v létě většinou asi o deset stupňů méně než u nás. Tento rok je počasí vůbec divné, a tak mě ani nepřekvapilo, když jsem se na internetu dočetl, že tentokrát bude v červenci na ostrově sotva nad nulou, vítr a provazy deště.

Horší než před devíti lety to být nemůže, říkám si. Tenkrát jsem čekal na letišti v Keflavíku na další skupinu turistů. Přiletěli charterovým letem ze středoevropského horka rovnou do nevlídné islandské noci a ve čtyři ráno nasedali za divokého větru a pořádného lijáku do připraveného autobusu. A protože se tak brzy ještě nemohli ubytovat v hotelu, museli jsme rovnou vyrazit na výlet.

U černého jezera Kleifarvatn v krýsuvícké poušti se v tom vodorovném dešti porouchaly stěrače u autobusu. Čtyřicet vyděšených Čechů pak v pustině sledovalo, jak se obrovitý islandský řidič snaží stěrače opravit, jak mu na hlavu padá těžké víko od kapoty, on pak mlčky usedá za volant se zakrváceným obličejem a autobus se pomalu s rozbitými stěrači sune po úzké lávové silnici nad propastí kamsi do tmy. To byl začátek zájezdu!

Jenže my, kteří tuhle zemi máme rádi, dobře víme, že ani na Islandu nic netrvá věčně. Zhruba za půl hodiny tenkrát přijel náhradní autobus, a než jsme se dopoledne stačili vykoupat v teplých vodách Modré laguny, přestalo pršet a vysvitlo slunce.
Nejspíš to nějak podobně dopadne i letos. Hlavně neklesejme na mysli, je přece léto!


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)